Květen 2008

Vincent Van Gogh

29. května 2008 v 20:59 | Denisa |  Moji nejlepší malíři
"Ten člověk se musel buď zbláznit nebo nás všechny překonat, netušil jsem, že
pravdivé budou obě tyto hypotézy." Tak se mnoho let po smrti Vincenta Van Gogha
vyjádřil Camille Pissarro. Jedná se zřejmě o nejlepší epitaf geniálního umělce, který k
zbláznění a k smrti miloval malířství.
Vincent Van Gogh se narodil 30. března 1853 v Groot Zundert, v severním Brabantsku, v
Nizozemsku. Jeho otec, Theodor, byl kalvínským pastorem. Vincent měl čtyři mladší sourozence,
ale nejsilnější vztah ho pok o čtyři roky mladšímu Theovi, který bude vždy, na každé zavolání,
staršímu bratrovi pomáhat - materiálně i duchovně.
Vincent se stává úspěšným příručím a galerie ho vysílá nejprve do své filiálky v Londýně a potom
do Paříže. V roce 1876 však Vincent galerii definitivně opouští. Cítí se povolán šířit evangelium.
Ale po dvou letech studium teologie přerušuje.
Usadí se mezi nuzáky v belgické uhelné pánvi Borinage. S nadšenou vírou učí děti horníků číst a
psát, vyučuje katechismus, pečuje o nemocné a ve volných chvílích kreslí.
Vincent se zamiluje do ovdovělé sestřenice Kee Vossové, když ji však nabízí manželství, Kee van
Gogha rozhodně odmítá. Otec, díky tomu, že Vincent opustil víru, jej nazývá ztroskotancem, který
není schopen se uživit a vykazuje ho z domu.
Osamělý Vincent přestal malovat, toulal se od baru k baru. Jednou večer se setkal s Christine -
švadlenou, uklízečkou a v nouzi i prostitutkou. Sien, jak ji říkal, měla několik dětí a byla opět
těhotná. Začali spolu žít. Van Gogh měl modelku a byl upřímně přesvědčen, že zachrání padlou
ženu. Rodina, známí, nikdo tento svazek neakceptuje. Všichni ho opustili. Od Sien odešel teprve
když si uvědomil, že jeho svěřenka se nechce nechat spasit od nedostudovaného kněze.
Vincentův život je poznamenán dalším dramatem. Zamiloval se do Margot Begemanové, sousedovy
dcery, a tentokrát je vztah opětován. Když však požádá o její ruku, rodiče s manželstvím
nesouhlasí. Margot se pokusila otrávit. Nakonec jí zachránili, ale plány na společný život lehly
popelem.
26. května 1885 náhle zemřel otec, Theodor Van Gogh. Jeho smrt jen potvrdí Vincentův rozchod
s rodinou. Jediný Theo se mu od té chvíle stává ještě bližší.
V březnu 1886 Vincent přijíždí do Paříže k Theovi, který již několik let vede francouzskou filiálku
Goupilovy galerie. Je rozhodnut studovat malířství a zapisuje se do kurzu u Cormona,
akademického malíře historických námětů. Brzy bude přesvědčen, že Cormon nemůže splnit jeho
očekávání a odchází.
Částečně díky bratrovi Vincent objevil svět jiného malířství a také u Thea rovněž poznal Gauguina.
Ale i přesto hledá vlastní cestu mimo Paříž.
V polovině června, během několika dní strávených v Saintes-Maries-de-la-Mer, uviděl středozemní
moře a pro ně charakteristické nebe a noci. Po návratu maluje horečkovitě a se zápalem.
Spřátelil se s Roulinem, místním listonošem, a také s podporučíkem Millietem. Přesto se však cítí
opuštěný. Prosí Gauguina, aby přijel, a ten se skutečně objeví v Arles 23. října 1888. Nachází zde
Vincenta vyčerpaného prací. Radost ze společného života netrvá dlouho. Mají málo zábavy,
obvykle končí u žen a absintu. Vincent však alkohol špatně snáší. Hádky a spory jsou stále
častější. Vrcholí 23. prosince, v předvečer štědrého dne, kdy Vincent hodí bezdůvodně po přítelovi
sklenici. Rozčilený Gauguin si začne balit věci, nehledě na to, že se mu Gogh omlouvá. Když
potom vychází ven z domu, Vincent za ním vybíhá s břitvou v ruce.
Gauguin jde přímo do hotelu, kde té noci přespí. Vincent se vrátí domů, uřízne si ucho a pečlivě
umyté a zabalené je daruje Rachel-přítelkyni z nevěstince. Nemocný van Gogh je umístěn do
ústavu pro choromyslné. Po strašlivých halucinacích a epileptickém záchvatu přichází zklidnění.
1 ledna následujícího roku smí jít na procházku v doprovodu Roulina. 7. ledna je propuštěn domů,
kde na něj ale čekají jen špatné zprávy: je bez haléře, majitel ho chce vypovědět z bytu, bratr se
zasnoubil, Roulin, jediný přítel musí opustit Arles…Trápí ho vidiny, noční můry a jeho sebevědomí
chvílemi stoupá k nebesům, aby vzápětí kleslo k bodu mrazu. Hodně maluje, tehdy vznikají slavné
portréty.
Děti ze sousedství po něm házely kamení a pokřikovaly nadávky. Všichni ho měli za blázna. Byl si
svého stavu vědom, a proto sám požádal o umístění do ústavu.
Směl se vrátit, s doprovodem, pro věci do Arles. Navštěvuje známé, dokonce i Rachel. O dva dny
později se během malování nervově zhroutí. Potom upadá do tříměsíčního záchvatu šílenství. 20.
února van Gogh odchází z nemocnice, aby strávil dva dny v Arles. A znovu je postižen záchvatem
choroby, který je ještě silnější než předchozí. Svíjí se bolestí a nelidsky trpí. Pronásledují ho těžké
deprese. Došlo až k tomu, že pije terpentýn. 16. Května sedá do vlaku směr Paříž.
I přes Theovy obavy proběhla cesta bez problémů. Švagrová přichystala Vincentovi milé přijetí. Jo
na něj zapůsobila dojmem inteligentní a srdečné ženy. Objevili se také staří přátelé. Po nevhodné
poznámce Vincent vycítí, že je pro bratra přítěží. Smrtelně uražen se ještě téhož dne vrací do
Auvers. Opouštějí ho síly a vracejí se nebezpečné záchvaty vzteku. Prochází se s revolverem v
kapse. V neděli 27. července, za horkého poledne, poblíž zámku v Auvers, se Vincent pokusí
střelit přímo do srdce. Je těžce raněn, ale vlastními silami se vrací domů. Theo, který se
dozvěděl o nehodě, okamžitě přijíždí. Vincent, zdá se, netrpí, kouří dýmku a dlouho si s bratrem
povídá. 29. července o půl druhé v noci umírá.
Jeho krásné obrazy si můžete prohlídnout v rubrice Galerie obrázků.

Auguste Renoir

28. května 2008 v 14:44 | Denisa |  Moji nejlepší malíři
Auguste Renoir pocházel ze skromné řemeslnické rodiny. Jeho talent se projevil velice
brzy. Dlouhá léta měl velice blízko k Monetovi a impresionismu, ale později se rozhodl
jít vlastní cestou. Na sklonku života se stal váženým a vyhledávaným malířem,
opravdový triumf jeho umění plného smyslnosti a radosti z každodenního života však
nadešel teprve po jeho smrti.
Narodil se 25. února 1841 v Limoges. Otec byl švec a matka švadlena. Pierre Auguste Renoir
strávil dětství v Paříži, v sousedství Louvru. Od nejútlejšího dětství rodiče podporovali jeho vášeň
pro malování. Byl rovněž velice muzikální. Ve třinácti letech se začal učit dekoratérem porcelánu.
Během polední přestávky běhal do Louvru a kreslil sochy nebo kopíroval obrazy mistrů.
V devatenácti letech se stává kopistou v Louvru. O rok později se zapisuje do Gleyrova ateliéru,
kde se připravuje na přijímací zkoušku na Akademii výtvarného umění. Složí ji v roce 1862.
V Gleyrově ateliéru se seznámí s budoucími malíři: Claudem Monetem, Fréderikem Bazillem a
Alfredem Sisleyem.
Prusko-francouzská válka vypukla v srpnu 1870. Renoir je mobilizován. Naštěstí se nedostane na
frontu, přesto však trpí odloučením od rodiny a přátel.Žal prohlubuje jeho strasti: příte Bazille
umírá na podzim 1870. Po návratu v březnu1871 se Renoir opět vrací k malování. Často se
objevuje u Moneta v Argenteuil u Paříže. Přijíždějí také Sisley, Pissarro a Manet, aby společně
malovali v plenéru. Zakládají Société ď artistes - sdružení, které v roce 1874 uspořádá první
výstavu impresionistů. Díky útokům kritiky tato akce pro všechny zúčastněné malíře končí
finančním fiaskem
Bohatí klienti zvou Renoira na návštěvu, a tak umělec cestuje U diplomata Paula Bérarda maluje
portréty jeho rodiny v normandském zámku ve Wargemenont. Tvoří rovněž na březích Seiny.
Následuje Delacroixe a v roce 1881 vyráží na cestu po Alžírsku. Odjezdem vystavuje zkoušce
své city k Aline Charigotové, kterou poznal na sklonku roku 1879. Po návratu do Francie, na
podzim téhož roku, spolu odjíždějí do Itálie, kde obdivují zdejší mistry malířského umění. Na
zpáteční cestě se Renoir zastavuje na jihu Francie u Cézanna. V roce 1882 onemocní plicní
chorobou a na radu lékaře odcestuje opět do Alžírska. V příštím roce odplouvá na ostrovy
poblíž normandského pobřeží. Potom společně s Monetem navštíví Azurové pobřeží.
Od roku 1885 Renoir často jezdí do Essoyes, rodného města své ženy vzdáleného 200 km na
Jihovýchod od Paříže, kde nakonec kupuje dům. V roce 1889 se stěhuje do Chateau des
Brouillards na pařížském Montmarteru. V roce 1919 dostává Renoir vyznamenání Čestné Legie
a je na ně velice pyšný.
Stárnoucí malíř trpí částečnou paralýzou obličeje a silným revmatismem. Lékaři mu doporučují
mírné klima, a tak od roku 1898 pravidelně navštěvuje Cagnes-sur-Mer, malé městečko
nedaleko Nice. Natrvalo se zde usadí v roce 1907, kdy koupí statek Collettes. I nadále
navštěvuje Essoyes, vlastní také byt v Paříži na bulváru Rochechouart, ale od roku 1910 tráví
všechna zimy bez výjimky v Collettes. Poslední léta jeho života plynou ve znamení smrti
blízkých, války a nemoci. V roce 1915 umírá jeho žena, dva synové jsou vážně zraněni v 1. sv.
válce. Renoir však nepřestává malovat. "Myslím, že v mém životě neuplynul jediný den bez
malování," vyznává se na sklonku života. Zemřel 2. února 1919.
Renoir ochromený paralýzou se ve svém sídle Collettes na jihu Francie těší všeobecné úctě.
Protože chůze ho stojí značné úsilí, rozhodne se v roce 1912 přestat chodit, aby mohl veškerou
sílu věnovat malování. Pracuje vsedě se štětcem připevněným k ruce. Lituje, že už není schopen
malovat velká plátna. Nutí své blízké, aby mu pózovali. Několik hodin před smrtí prosí, aby mu
přinesli jeho štětce a barvy. Když je vrací, zašeptá:"Teď ke konci začínám cosi chápat".
Jeho krásné obrazy si můžete prohlídnout v galerii obrázků.

Kija

27. května 2008 v 20:10 | Denisa |  Osobnosti
Výjevy z každodenního života v amarnské hrobce Aje nám nabízí pohled za uzavřené brány
Achnatonova harému. Zde můžeme vidět skupiny žen žijících ve dvou palácích, jejichž dveře
jsou strážené, nebo snad dokonce chráněné muži. Většina žen buď tančí, nebo provozuje hudbu
a na zdech pokojů visí různé hudební nástroje. Ženy v horních místnostech mají cizí, neegyptsky
vypadající účes a ten, ve spojení s netradiční sukní jedné z žen, vede k úsudku, že by to mohly být
syrské hudebnice, snad část velké družiny, která doprovázela Taduchepu z Mitanni do Egypta.
Již jsme se setkali s Achnatonovou druhou oblíbenou královnou Kijí, "Velmi milovanou manželkou
krále Horního a Dolního Egypta žijícího v pravdě, Pána dvou zemí Nefercheprurea Vaenrea
(Achnatona), dokonalého dítěte žijícího Atona". Kija je další královskou nevěstou nejistého
původu, a její neobvyklé jméno - které je buď cizí, nebo snad vzniklo stažením delšího egyptského
jména - vedlo k hypotézám, že mohla být jednou z významných cizích nevěst, snad dokonce že to
byla Taduchepa samotná. Kija se nikdy nestala Velkou královskou manželkou a nikdy nenosila
ureus, ale nicméně se mohla aktivně zúčastňovat Atonova rituálu a porodila králi nejméně jednu
(anonymní) dceru.
Výjev porodu na stěně královské hrobky nabízí detailní záznam, že Kija dala také Achnatonovi dva
syny, Smencharea a Tutanchamona. Předtím, než zemřela při porodu, se Kija postupně vytratila -
předpokládá se, že rok její smrti byl dvanáctým rokem vlády, část její propracované pohřební
výbavy byla později nalezena v hrobce KV 55. V Amarně bylo Kijino jméno vymazáno a po její
smrti přepsáno a mumie nebyla nikdy nalezena.

Pompeje - dějiny výzkumů

23. května 2008 v 16:41 | Denisa |  Města a významné stavby
PROUD LÁVY MÍSTO DEŠTĚ POPELA
Déšť popela a oblaka jedovatých plynů se prý onoho 24. srpna roku 79 n. l. snášely na Pompeje po
dobu devatenácti hodin. Avšak italští vědci nalezli v dosud nedotčeném areálu obytné čtvrti Insula
dei Casti Amanti, čtvrti cudných milenců, za tenkou vrstvou popela usazeniny, které jsou
charakteristické pro pyroklastické toky, tedy proudy lávy, a jež pocházejí ze šesti různých erupcí.
Z toho vyplývá tato chronologie: vlastnímu výbuchu předcházelo 24. Srpna ve čtyři hodiny ráno
zemětřesení. Pompejané, místo aby utekli, začali hned s úklidovými pracemi. Kolem poledne
následovala první fáze výbuchu. Zatímco se podobu zhruba čtyř hodin snášel na Pompeje déšť bílé
a šedé pemzy, probíhal hlavní úder východním směrem, kde leželo Herculaneum. Následovala
přechodná fáze, opět se silným zemětřesením.Pyroklastické toky a jedovaté plyny zasáhly Pompeje
teprve v časných ranních hodinách 25. srpna.
DĚJINY VÝZKUMŮ
24. a 25. Srpna 79 n. l. se Pompeje změnily v pustinu bez života a upadly na půldruhého tisíciletí v
zapomenutí. Koncem 16. Století - opět po výbuchu Vesuvu - bylo při čištění zavalení vodních
příkopů nalezeno několik nápisů, dále se však nedělo nic. Teprve roku 1748 začal španělský
inženýr Rocque Joaquin de Alcubierre, který od roku 1738 pátral po uměleckých pokladech v
Herculaneu, kopat také na místě řečeném La Civita, nejprve sporadicky, od roku 1754 intenzivně.
V roce 1763 byl nalezen nápis, který uváděl jméno tohoto dosud bezejmenného místa.
Vykopávky pokračovaly s větší intenzitou za francouzských neapolských králů ( 1806-1815), poté
však opět uvízly. V roce 1860 bylo neapolské království připojeno k italskému národnímu státu a
král Viktor Emanuel jmenoval Giuseppa Fiorelliho vedoucím vykopávek. Ten vykopávky
zdokumentoval a rozdělil Pompeje na dodnes platné regiones (okresy) a insuly (domovní čtvrti).
Vykopané domy dostaly nové střechy, a odkrytá lidská těla, tvořená vlastně jen dutinami, dal
Fiorelli vylít sádrou. Fiorelliho nástupce Michaele Ruggiero dal v letech 1875 až 1893 vykopat
ústřední thermy a přímo na místě zakonzervovat více než šest set nástěnných maleb. V letech
1924 až 1961 byly vykopávky pod vedením Amedea Maiuria vedeny šetrněji a opatření ke
konzervaci byla prováděna intenzivněji. Přesto se začaly Pompeje rozpadat.
Vandalismus a krádeže připravily Pompeje o mnoho drobných uměleckých děl. Restaurování
nesprávnými materiály vedlo ještě k větším škodám, divoký porost přispíval k erozi zdí i podlah.
V osmdesátých letech 20. Století provedly odborné instituce burcující bilanci a svět obletěla
výzva: "Zachraňte Pompeje!"
Evropské společenství uvolnilo 36 miliard lir (asi 25 milionů euro), ale stav lokality zhoršovala
korupce a neodborné restaurování. Komplexní management restauračních prací zavedl teprve
nový vedoucí vykopávek Pietro Giovanni Guzzo, jenž nastoupil do úřadu v roce 1993, a místo
železobetonu začal používat tradiční materiály - dřevo, vápno a suchý kámen. Správní aparát
nyní funguje navzdory letním stávkám odborů, rodinným klanům mezi spolupracovníky a
legendární neapolské stavební mafii. Koncem 90. let dvacátého století vydala italská vláda
zákon, podle něhož se peníze za vstupné (8 až 10 milionů euro ročně) již nepřevádějí do Říma,
ale plynou na restaurování. Hrozba Vesuvu se přitom vznáší nade vším. V příštích padesáti letech
počítají vulkanologové s větším výbuchem.
Herculaneum
Ještě před Pompejemi bylo v roce 1710 znovuoběveno Herculaneum, rovněž zničené Vesuvem.
Systematické vykopávky v tomto malém, zdaleka ne tak pompézním městě probíhají teprve od
roku 1927. Protože město přikryla 20 metrů silná vrstva zkamenělého bahna, dochovaly se v něm
v úplnosti dokonce dvou- a třípatrové obytné domy i s pestrými nástěnnými malbami a s veškerým
inventářem. Z veřejných budov se zatím podařilo odkrýt jen divadlo z 1. století př. n. l. a dvoje
lázně (thermy), protože starověké Herculaneum leží zčásti pod dnešním městem Ercolano.

Cerveteri

22. května 2008 v 20:24 | Denisa |  Města a významné stavby
Když začínal výzkum starověku, byli Etruskové jednoduše opomíjeni a v široké veřejnosti byli
dlouhou dobu vnímáni nanejvýš ve stínu slavných Římanů. Přitom rozvinuli svou bohatou
kulturu před Římany, to Etruskové udělali z Říma město, a Římané od nich také mnohé
převzali: od písma, systému jmen a architektury domů až po úřední insignie konzulů. V umění
se sice Etruskové nechali inspirovat Řeky, Féničany a Kelty.
Zatímco z jejich měst nezůstaly až na městské hradby žádné viditelné pozůstatky, řada rozlehlých
nekropolí nejen přežila tisíciletí ve vyloženě dobrém stavu, ale navíc je dodnes detailním odrazem
obytných domů žijících i jejího sociálního uspořádání, a zejména kulturní úrovně Etrusků.
Tato slova se plně vztahují na nekropoli Cerveteri, ležící pouhých čtyřicet kilometrů na sever od
Říma a náležící kdysi k Etruskému městu Caere. Zvlášť působivá je různorodost hrobek v
nekropoli Banditaccia.
K podrobnější prohlídce zvou Tumuletti Arcaici, řada archaických mohylových hrobek z počátku
7. století př. n. l. Tehdy začínali Etruskové místo jednoduchých chodbových hrobů budovat
komory s navršenými mohylami. Tyto ploché kuželovité kopce hlíny zvané tumuly, spočívající na
nízkých obvodních zdech, byly zpočátku ještě malé a komory vysekané z tufu byly prosté. Hrobky
z mladší doby bývají často vytesány do skály a mívají architektonicky utvářené fasády. Hned vedle
Tumuletti Arcaici je vrchol kultury hrobek s návrším, velký tumulus II.
Nejstarší hrobní komora, typ s obloukovými dveřmi, pochází z doby kolem roku 690 př. n. l.
Italské označení této hrobky Tomba della Capanna, odráží fakt, že zpracování stropu hrobní
komory napodobuje střechu etruského domu.
Ve stejném slohu byly postavena sousední Tomba dei Dolii (hrobka truchlících) z konce 7. stol.
př. n. l. během vykopávek nalezli archeologové tuthrobku přesně v tom stavu, v jakém byla
zanechána., byla zde pochována žena s celým svým domácím vybavením, včetně ozdob a nádobí.
Rovněž ze 7. Století př. n. l. pochází třetí hrob, Tomba dei Letti. Tu lze přiřadit k lunetovému
typu, což znamená, že malé komory mají okna a dveře ve tvaru oblouku.
Nejmladším hrobem je Tomba dei Vasi attici z doby okolo roku 550 př. n. l., bylo v ní nalezeno
několik řeckých červenofigurových a černofigurových váz. Tento hrob se řadí k typu se třemi
celami. Do hrobek tohoto zypu se vztupovalo chodbou s předsíní, u jejíž zadní stěny byly
uspořádány tři hrobní komory.
Druhá stana procesní cesty, začínající u Tomba dei Capitelli, je vyhrazena "výstavě sociálních
hrobek " do nekonečna se táhnoucím řadovým hrobkám v nichž byli pohřbíváni prostí lidé.Toto
schéma lze opakovaně sledovat podle hvězdicovitě se rozbíhajících uliček mezi hroby: okolo
tumbových hrobek vládců a šlechticů se rozkládají spousty řadových hrobů. Severozápadně od
křižovatky leží Tomba dei Rilievi, představující nejmladší typ etruských hrobek. Ještě nápadnější
jsou dekorace z barevného štuku, jež představují zbraně a nástroje, ale i zvířata a bájné bytosti.
Malby v hrobkách v Carveteri, ale i v nekropolích v Orvietu a Tarquiniích odrážejí celou pestrost
života a přírody Etrusků.
"Zádušní hry", od sportovních soutěží, jako byly zápasy, po posmrtné hostiny, na nichž muži a
ženy leží v dobrém rozmaru vedle sebe na hodovních lůžkách, však Etruskům především vynesly
jejich nepřátel obvinění z "nemravnosti", zatímco jejich obdivovatelé jim přisuzují "radost ze
života" a "kulturu veselých hrobek". Ostatně od 5. století př. n. l. se již motivy maleb v hrobkách
měnily, výjevy jsou vážnější a smutnější. Do popředí se již nederou radostné výjevy z posmrtných
hostin, ale pochmurná procesí mrtvých, doprovázená démonickými bytostmi.

Dějiny Etrusků

21. května 2008 v 21:48 | Denisa |  Římské dějiny
Původ Etrusků je stále zahalen temnotou, avšak jejich sídliště, umělecký styl a doklady o jejich
jazyku lze vysledovat až do 9. století př. n. l. Jádro jejich území mezi Florencií, Římem a Apeninami
tedy v podstatě Toskánsko, bylo úrodným krajem, v němž pěstovali olivy, lískové ořechy a vinnou
révu. Vývoz oleje a vín i řemeslných výrobků je doložen již v 7. století př. n. l. O vládu nad
Tyrhénským mořem se dělili Kartaginci, Řekové a Etruskové, dokud Etruskové nepřišli počátkem
4. století př. n. l. ve válkách proti Řekům a Kartagincům o své loďstvo. O vývoji dvanácti hlavních
městských států toho mnoho nevíme, protože etruská literatura se nedochovala. Ve 4. a 3. stol.
př. n. l. byla Etrurie v důsledku vzestupu římského městského státu romanizována.


Petra

20. května 2008 v 20:29 | Denisa |  Nejvýznamnější archeologické objevy
První sluneční paprsky dosáhnou jen k horní hraně rokle vádí Músá, přesto sloupy a štíty skalního
chrámu září ve všech odstínech červeně. Antičtí kameníci dříve kočující Nabatejci, ho dvě tisíciletí
před Antoniem Gaudím a Freiem Ottou na přírodě nejen vyvzdorovali, ale vybudovali i ve spolu-
práci s ní.
Město v této nehostinné krajině jihojordánské pouště mohlo rozkvést pouze díky tomu, že se zde
křížily důležité obchodní cesty do Alexandrie a Sýrie s cestou, po níž se dopravovalo kadidlo, a že
se Nabatejcům po několik staletí dařilo kontrolovat obchod s těmito drahocennými pryskyřicemi,
ale i s kořením a stříbrem, mezi východem a západem. Obyvatelé Petry dokázali přežít v poušti
díky tomu, že převedli vodu z legendárního Mojžíšova pramene z východního konce vádí Músá do
poněkud západněji ležící chráněné údolní kotliny, kterou obývali. Roklina doposavad tvoří
senzační přístup ke starověkému městu. Na jednom z nejužších míst návštěvník náhle spatří jen
dva metry širokou škvírou sloupy a části štítů vytesané v dokonalé formě z červeného pískovce.
Fasáda 39,6 metru vysoká a 28 metrů široká je ve spodní části tvořena portikem jehož šest
korintských sloupů nese bohatě zdobený štít. Nad ním jakoby se vznášelo druhé patro - tholos
zabudovaný mezi dva poloviční štíty. Ve výklencích rohových štítů sojí Amazonky, uprostřed
tholu ženská postava držící misku a roh hojnosti. Je to řecká bohyně osudu Tyché či egyptská
Ísis anebo syrská al-Uzzá či v postavě splynuly všechny tři dohromady? Stejně tak není jasná přesná
doba vzniku ani vlastní funkce Kazhne, hrobky a chrámu zároveň. Zatímco se na této stavbě pro-
jedují především helénistické vlivy, u takzvané Královniny hrobky, ležící dále na sever, se zřetelně
ukazuje, jak volně Nabatejci spojovali Helénistické a římské slohové prvky se syrskými a egyptský-
mi. Hedvábná hrobka zase upoutá nejen svým barevním žilkováním, sahajícím od bílé přes lososo-
vě žlutou po tmavočervenou, připomínajícím hedvábí,avšak i typicky asyrskou stupňovitou fasádou.
Fasáda sousední Palácové hrobky imituje svými 49 metry výšky helénistický palác s několika pos-
chodími nesenými sloupovými kolonádami. Hrobka s urnou zase upoutá svou klenutou podezdív-
kou, fasádou ustupující silně do skály a urnou na vrcholu štítu, jež jí dala jméno. Hroby stojí v řadě
podél skalní stěny, která tvoří východní hranici údolní kotliny: centra Petry. Do konce 2. Století př.
n. l. byla Petra ještě převážně stanovým městečkem. Přechod ke stálému sídlišti tvořily obytné
jeskyně, jak je lze dodnes vidět na východním okraji údolí. Tam bylo vytesáno do skály i dobře do-
chované divadlo se zhruba 4000 místy.
Hlavní osu Perty tvoří sloupová třída, kdysi vroubená po celé délce na obou stranách sloupy. Začí-
ná na východě u kdysi monumentální studny napájené vodou, kterou sem přiváděli z Mojžíšova
pramene. Na hlavní třídě se nacházela tři velká tržiště založená na stupňovitých terasách, ale i ob-
chody, paláce, veřejné budovy a byzantské kostely vybudované v 6. až 7. století.
Poté, co Byzantici město v 7. Století opustili, centrum se po silném zemětřesení a vlivem pouštní
eroze rychle rozpadlo. Naproti tomu chrámové komplexy a hrobky vytesané v pískovci se docho-
valy v překvapivě dobrém stavu. 800 historických památek roztroušených na ploše více než 20
čtverečních kilometrů si žije takříkajíc vlastním životem, neboť každé zrnko písku, které pouštní
vítr přižene na stěny skalní architektury, tuto symfonii přírody a kultury znovu a znovu mění.

Babylón

19. května 2008 v 19:56 | Denisa |  Nejvýznamnější archeologické objevy
Babylón se svými legendami je pro nás naprostou esencí a symbolem města jako takového, jemuž
není rovno, ale co o něm víme doopravdy?
Proti titulu "matka všech měst" hovoří skutečnost, že dějiny Babylónu začaly mnohem později než
dějiny srovnatelných měst v Mezopotámii. Zatímco počátky Uruku, Kadeše a Uru spadají do 4.,
nebo dokonce 5. tisíciletí př. n. l., Babylón je v pramenech poprvé zmiňován kolem roku 2200 př.
n. l. Vynikajícího významu se domohl teprve v letech 1750 nebo 1700 př. n. l., když si Chammurabi,
vládce Babylónu, podrobil napřed sousední městské státy a poté mocnou Asýrii. Provinční město
Babylón tak zažilo strmou kariéru hlavního města veleříše, která sahala od Perského zálivu k
Halebu. Město přežilo, říše však nikoli, neboť v 16. století př. n. l. dobyli Babylónii Chetité z
Anatolie a poté Kasité z pohoří Zagros, načeš kasitský král Afum Kakrime usedl na Babylónský
trůn, avšak záhy byl ztlačen opět se vzmáhající Asýrií. Toto neustálé střídání moci mezi Asýrií a
Babylónií pro sebe jasně rozhodl teprve Babylónský vládce Nabopalasar (626-606 př. n. l.). Jeho
syn Nabukadnezar II. (605-562 př. n. l.) dal několikrát vypleněné město obnovit pravděpodobně
podle půdorysu z doby Nabukadnezara I. (kolem roku 1225).
Dnes prozkoumané okrsky Babylónu pocházejí z této doby pozdní slávy, kdy město zabíralo více
než 12 kilometrů čtverečních. Obdélníkové městské jádro o rozměrech 2600 krát 1500 metrů
bylo obklopeno dvojitou hradbou z vepřovic s příkopy. Od severu k jihu vedl městem nádherný
bulvár, procesní třída: na prvním úseku ji vroubily zdi obložené reliéfy se lvy a glazovanými cihlami.
Do středu města vedla nádherná brána tvořená dvěma nestejně vysokými věžemi. Ty měly oblože-
ní z modrých kachlů zdobených střídavě býky a bájným zvířetem Mušchuš - symbolickým zvířetem
městského a říšského boha Marduka. Brána sama byla zasvěcena Ištaře, bohyni úrodné půdy a války
a znovu postavenou ji můžeme shlédnout v Pergamském muzeu v Berlíně.
Babylónská věž, jíž Babylóňané říkali Etemenanki, chrám základů nebe i země, byla to jedna z nej-
větších staveb starověkého světa, půdorys Zikuratu činil 90 krát 90 metrů, směrem vzhůru se s kaž-
dým stupněm zužoval, aby dosáhl výšky rovněž 90 metrů. Chrám byl vybudován na nejvyšším stupni
aby měl bůh Marduk příbytek blízko lidí. Avšak z věže se zachovaly sotva více než obdélníkové
zbytky někdejšího jádra z vepřovic.
Věž byla zničena současně s městskou hradbou v roce 479 př. n. l. na rozkaz perského krále Xerxa
protože se město vzepřelo proti šedesát let trvající cizí nadvládě. Když do Babylónu vtáhl 24. nebo
25. dubna 331 př. n. l. Alexandr Veliký, město již poněkud upadlo, přesto Makedoncům stále ještě
imponovalo více než dvaceti velkými bulváry a více než čtyřiceti chrámy.Alexandr chtěl toto slavné
město učinit metropolí své euroasijské veleříše a dal odklidit trosky velké věže, aby mohl postavit
novou. Avšak mělo to dopadnout jinak. Na zpáteční cestě z Indie dobyvatel v Babylónu onemocněl
a 10. června 323 př. n. l. v Nabukadnezarově paláci, jak tvrdí legenda, podlehl záhadné nemoci.
Babylón naopak umíral dlouhou smrtí a upadal pomalu do bezvýznamnosti. Ale jeho jméno a výz-
nam jako archetypu města utkvěly v paměti lidstva i v budoucnosti.

Medúsa

18. května 2008 v 19:54 | Denisa |  Řecký mýtus
Medúsa byla jediná smrtelná z trojice gorgon, obludných dcer boha Forkýna a jeho manželky Kéty.
Byla nadmíru ošklivá, stejně jako její sestry Stheinó a Euryalé, ale né od narození.
Protože se nechala svést Poseidonem v Athénině chrámu, proměnila jí bohyně v obludu s blýskavý-
ma očima, obrovskými zuby, mosaznými drápy a hady místo vlasů.
Jiná verze líčí Medúsu jako obludu " s rozšklebenou tváří, promáčknutým nosem, ohyzdnými tesá-
ky, zvířecíma ušima, kovovými pěstmi, svištícími křídly a zmijemi místo vlasů" a podobně prý vypa-
daly i její sestry. Kdo na Medúsu pohlédl, zkameněl.
Když jí později zabil Perseus, měl ku pomoci okřídlené sandály a kouzelnou přilbu, která ho učinila
neviditelným. Na Medúsu zaútočil z výšky, díval se na ni svým štítem, který nastavil jako zrcadlo a
usekl jí hlavu. Po její smrti vyskočil z jejího těla obr Chrýsáór a okřídlený kůň Pégasos. Z kapek její
krve byli jedovatí hadi.
Medúsina hlava byla strašnou zbraní, která protivníky proměnila v kámen.
Perseus ji použil prý třikrát.
· Na obra Atlanta
· Na Fínea, odmítnutého ženicha jeho manželky
· Proti králi Polydektovi za násilnosti vůči jeho matce
Potom Perseus odevzdal hlavu Medúsy bohyni Athéně, která si ji připevnila na svůj nezdolný štít
aigidu.
Zdroj: Wikipedia

Pouštění žilou

17. května 2008 v 20:42 | Denisa |  Dějiny medicíny
Vcelku nepatrný chirurgický zásah, kterým se otevře žíla s cílem zbavit člověka části krve, označil
v minulém století F. L. Rieger za operaci, "jíž zajisté větší krveprolití ve světě způsobeno bylo než
nejkrutějšími válkami, o nichž dějiny vypravují".
Pouštění žilou, stejně jako sázení baněk, které rovněž sloužilo k odebrání části krve, jsou metody,
provázející člověka od nepaměti. Chirurgická pravidla o tom, jak pouštět žilou, zůstala po staletí v
podstatě beze změny. Předmětem sporů mezi lékaři se však stala snaha nalézt co nejvhodnější
místo pro zásah. Lišily se názory na to, zda je lépe pouštět krev co nejblíže nemocnému místu, či
právě naopak. Vedly se spory o to, kolik krve má být vypuštěno a jak často lze zákrok opakovat.
Lékaři také zkoumali, jak se krev na vzduch sráží. Bezbarvou vrstvu na povrchu krevního koláče,
zvanoucrusta flogistica,posuzovali z mnoha hledisek a právě z ní usuzovali na povahu nemoci nebo
určovali postup léčby. Přes staletou tradici zákroku lékaři k jednotnému názoru na tyto otázky
nikdy nedospěli.
NÁSTROJE K POUŠTĚNÍ
A jaké nástroje se používaly? Pouštění žilou (venesekce) se prováděla kopíčkem neboli lancetou.
Jinou možností bylo použití pušťadla, sestávajícího z kovového pouzdra s pružným pérem, které
bylo možné natáhnout. Pod pérem byl uložen pohyblivý nožík se zaokrouhleným ostřím. Po
napnutí péra se nožík přiložil šikmo k ose žíly a po stisknutí péra žílu prosekl. Strojky, které byly
opatřeny několika nožíky s krátkými čepelemi, byly používány k povrchovému proseknutí kůže
před přiložením baňky.
Sázení baněk, v nichž byl nahřát vzduch (po přiložení a zchladnutí vznikl podtlak a baňka se přisála
ke kůži), bylo také určitou formou odebírání menšího množství krve. Při aplikaci tzv. suché baňky
nebyla porušena kůže a docházelo jen k tvorbě krevní podlitiny. Před přiložením tzv, krvavé baňky
byla kůže naseknuta na jednom nebo několika místech a baňka po naplnění krví a vyrovnání tlaků
sama odpadala. Baňky se zhotovovaly z kameniny, bronzu, mosazi i stříbra, později byly skeněné.
V některých oblastech se kdysi užívaly baňky vyrobené z dutých rohů skotu s uříznutou špičkou,
která se po vysátí vzduchu ústy zalepila voskem.
Pomalý úpadek pouštění
Kritika extrémního pouštění krve se objevila už v 18. Století. Přesto se tato metoda v praxi
používala při nejrůznějších nemocech hluboko do 19. Století.
Ještě po r. 1835, kdy byla prokázána neúčinnost pouštění při některých nemocech (zejména
zápalech plic, pohrudnice apod.), se s tímto léčením stále setkáváme i v nemocnicích. V choro-
bopisech vídeňské všeobecné nemocnice lze např. nalézt případ pacientky, u které bylo při zápa-
lu plic použito při léčbě pětkrát pouštění žilou po 350 gramech, sázeno bylo 24 baněk a 40 pijavic.
Pacientka zemřela pátý den po přijetí do nemocnice. To již mnozí lékaři upozorňovali na to, že
zdánlivé zlepšení stavu a úleva jsou pouze krátkodobé a krevní parametry záýhy nabývají původ-
ních hodnot. Dlouho se odebírání krve užívalo i při léčbě chudokrevnosti, kdy se předpokládalo,
že odstraněnou nemocnou krev nahradí nově vytvořená krev zdravá.
Při některých onemocněních jistě přinášelo pouštění úlevu. Při mnoha jiných však nejen nemohlo
Pomoci, ale pacienta navíc oslabilo. Teprve nové poznatky z 2. Poloviny 19. Století a vývoj základ-
ních medicínských představ změnily názory, které po staletí považovaly pouštění žilou za téměř
univerzální způsob léčby. Jako léčebný zásah tak zůstalo vyhrazeno především pro případy, kdy by-
lo třeba rychle ulehčit přetíženému krevnímu oběhu nebo při hrozící či již probíhající mozkové
příhodě.

Tajemství rodiny Chamberlenů

17. května 2008 v 18:12 | Denisa |  Dějiny medicíny
Vynález porodnických kleští, které pomohly zachránit život mnoha rodiček a dětí, je spjat s
historií, jež Hippokratově přísaze a lékařské etice není ani trochu ke cti. Hrdiny příběhu jsou
členové rodiny Chamberlenů, kteří s vidinou značných zisků a výlučného postavení po několik
generací uchovávali tajemství konstrukce nástroje v tajnosti. Základem nástroje byly dvě široké
ploché lžíce s okénky, zakřivené tak, aby snadno přilehly na hlavičku dítěte. V místě křížení
ramen byl zámek, který umožňoval spojení obou ramen až v těle matky.
Datum vynálezu se uvádí někdy na přelomu 16. a 17. století. Znalost tajemného nástroje zůstávala
pouze majetkem rodiny. K rodičkám chodili Chamberlenové vždy s uzavřenou skříňkou s nástroji
a porodu nesměl být nikdo jiný přítomen. Bohatli nejen ze své pověsti dobrých porodníků, ale svůj
vynález se pokoušeli i prodat. V roce 1670 přizval Chamberlena k mimořádně těžkému případu
rachitické osmadvacetileté rodičky věhlasný francouzský kolega F.Mauriceau. Chamberlen se tehdy
pokusil rodinné tajemství zpeněžit za ohromnou sumu 100 tisíc franků. K obchodu však nedošlo,
protože pacientka podle Mauriceauova očekávání zemřela a ten zdůvodňoval neúspěch právě
použitím kleští.
Úspěšnější pokus o finanční zhodnocení cenného vynálezu uskutečnil jeden z Chamberlenů v r.
1693. Prodal tajemství Rogerovi van Roonhuyzeovi z Amsterodamu. Ten nástroj s úspěchem
využíval, nechal si však vždy dobře zaplatit. Byl ochoten poučit i další lékaře - ovšem za nemalý
honorář. O těch,kteří na obchod nepřistoupili, rozšiřoval, že jsou budižkničemové.
Rodinné tajemství Chamberlenů bylo úspěšně odhaleno až v r. 1818. Rodinné sídlo mělo již
dávno jiného majitele a v domě byla náhodně nalezena skříň se zajímavým obsahem. Kromě
jiného zde byla objevena sbírka porodnických nástrojů. Jednalo se o dávné nástroje rodiny.
Soubor obsahoval tři páky, tři tupé háky, tři kličky a 4 páry prodnických kleští.
V té době se již ovšem porodnické kleště užívaly v celé Evropě. Světu je dal v r.1723 Jean
Palfyn Z Flander. Jeho model nebyl tak dokonalý, jako byly nástroje Chamberlenů - byly to
vlastně dvě lžíce bez zámku, ale rychle doznaly mnohých zlepšení a staly se běžnou pomůckou
porodníků.

Arabské lékařství

17. května 2008 v 17:14 | Denisa |  Dějiny medicíny
Velký význam a vliv v celém tehdejším světě mělo arabské lékařství. Nejvýznamnějším
představitelem byl Abú Alí ibn Síná žijící na přelomu 10. A 11. století, známý pod polatinštělým
jménem Avicenna. Napsal pětisvazkovou lékařskou encyklopedii přeloženou koncem 12. Století
do latiny jako kánon lékařství, který ovlivnil medicínské myšlení celé středověké Evropy a stal
se jednou z předních autorit. Vycházel sice z Galena, ale zdůrazňoval především význam praktické
zkušenosti lékaře.
Arabové měli i velký smysl pro zdravotnickou problematiku. Na rozdíl od většiny nemocnic
křesťanské Evropy byli nemocní v arabských nemocnicích ošetřováni vzdělanými lékaři. Měli také
podrobné a dobré hygienické zásady, které se opíraly o Korán.

První lékařské školy

17. května 2008 v 13:51 | Denisa |  Dějiny medicíny
Význam pro medicínu začaly mít postupně laické lékařské školy a univerzity, tvořené společenstvím
učitelů a žáků. Pravděpodobně nejstarší taková škola vznikla v Salernu ve 12. Století. Spojovala
vědění východu a tápadu, disponovala překlady arabských učebnic i antické literatury. Následoval
Montpellier, r. 1178 Oxford, r. 1222 Padova, r. 1224 Neapol, r. 1229 Toulose, r. 1231 Cambridge.
U nás bylo událostí daleko přesahující svým významem 14. Století založení Univerzity Karlovy, první
na sever od Alp a na východ od Paříže, ke kterému došlo 7. Dubna 1348. Univerzita zahrnovala
tehdy čtyři fakulty - artistickou, teologickou, právnickou a lékařskou. Prvními učiteli medicíny se tde
stali Mikuláš z Jevíčka, absolvent Sorbonny a Baltazar z Toskány,zřejmě absolvent v Padově.Z dalších
jmenujme alespoň některé: lékaře, matematika a astrologa mistra Havla ze Strahova, který zde pů-
sobil ve 2. Polovině 14. Století, na přelomu 14. A 15. Století to byl mistr Křišťan z Prachatic, autor
řady spisů o medicíně. Na počátku 15. Století zde učil osobní lékař českého krále Václava IV. Albík
z Uničova, jehož spisy o správné výživě, ochraně před nemocemi a dietetice vůbec se řídil i král.
Albík rozeznával deset nemocí, mezi které řadil především mor, lepru, karbunkl, šílenství, epilepsii.
pacientům radil, aby se neutápěli v útrapách a starostech.

Hrobka Pašedua

12. května 2008 v 21:02 | Denisa |  Thébská pohřebiště a chrámy
Pašeduova hrobka, jenž měl titul "služebník v místě pravdy", která byla otevřena pro veřejnost
teprve nedávno, je známa pro proslulý výjev na východní stěně vedle vstupních dveří: výjev zná-
zorňuje zemřelého, jak hasí žízeň z malého potůčku pod palmou. Jenom pohřební komora je vyz-
dobena a je přístupná malou klenutou chodbou, na jejíchž stěnách jsou dva obrazy Anupa v podo-
bě psa. Jiné velmi krásné výjevy zdobí tympanon zadní stěny, kde je Usir a Hor v podobě sokolů
před velkým oživeným okem, vedžat, které podpírá svíčky. Na tympanonu protější stěny je Paše-
du, uctívající Ptahsokara.

Hrobka Ramesse IX.

12. května 2008 v 20:07 | Denisa |  Thébská pohřebiště a chrámy
Hrobka Ramesse IX., vyhloubená na levé straně Údolí králů, je první hrobkou, se kterou se
návštěvník setká, když projde vstupní branou do údolí. Je zajímavá svými náměty na nástěnných
malbách, kde se opět vyskytují některé motivy a témata jako v hrobce Ramesse VI., i když je zde
na stěnách prvních dvou chodeb Kniha bran nahrazena Reovými litaniemi. Tyto náboženské texty
oslavují sluneční božstvo v jeho 75 různých přeměnách během jeho noční cesty, a jeho ranní vzkří-
šení, s nímž je ztotožněno vzkříšení faraona. V chodbě, která předchází před malou pravoúhlou
předsíní jsou pasáže z Reových litanií z knihy mrtvých, knihy jeskyň a v poslední části z knihy Am-
duat s postavami záhrobních božstev.
Chodba a předsíň jsou vyzdobeny astronomickými stropy, které jsou velmi zajímavé, ale dosud ne-
byly podrobně prozkoumány.
Předsíň předchází do síně s 4 pilíři, odkud vede velmi krátká chodba do pohřební komory. Ta má
klenutý strop, na kterém jsou znázorněny dvojí podoba Nuty a pasáže z knihy dne a knihy nocí,
stejně jako v hrobce Ramesse VI.

Hrobka Ramesse VI.

12. května 2008 v 8:54 | Denisa |  Thébská pohřebiště a chrámy
Hrobka Ramesse VI. byla známá a hodně navštěvovaná ve starověku, o čemž svědčí četné nápisy,
vyryté na stěnách. Ale teprve v r. 1888 ji Georges Daressy z památkové péče vykopal a zbavil sutin
které zaplňovaly většinu síní.
Hrobku původně postavil pro sebe Ramesse V., předchůdce RamesseVI., který vládl jenom čtyři
roky. Ramesse VI. ji poté pouze rozšířil. Není znám pravý důvod proč Ramesse VI. dal přednost
hrobce svého bratra před vyhloubením své vlastní, jak vyžadovala tradice. Lze však logicky předpo-
kládat, že k tomuto rozhodnutí vedly především důvody ekonomické povahy a také nesporná sho-
da náboženských názorů.
Hrobka má klasický půdorys 20. Dynastie, se značným stavebním zjednodušením ve srovnání s
hrobkou Ramesse II., zatímco výzdoba je mimořádně složitá a promyšlená. Hrobka Ramesse VI.
obsahuje jakési pojednání o teologii, kde základní prvky jsou slunce a jeho každodenní putování ve
světě tmy, odkud se věčně vítězně vynořuje.
Význam nástěnných maleb v hrobce, které si zachovaly své nádherné barvy, mezi nimiž převládá
červená a žlutá, je někdy nejasný a záhadný v detailech. Všeobecně to však je analýza počátkků ne-
bes, země a vzniku slunce, světla a života.
V první chodbě jsou na stěnách namalovány texty z knihy bran a z knihy jeskyň, sbírky textů, jež
pojednává o posvátném zeměpisu podsvětí a jeskyních, jimiž musí slunce projít při své noční cestě.
První chodba končí v předsíni a v síni se čtyřmi pilíři, kde začíná druhá chodba, končící v druhé
Předsíni. Na stěnách celého tohoto úseku se opět objevují a pokračují texty z knihy bran a knihy
jeskyň, které začaly v první chodbě a k nimiž jsou připojeny pasáže z knihy Amduat. V druhé před-
síni jsou pak doplněny pasážemi z knihy mrtvých. Druhá předsíň předchází pohřební komoru, kde
se nalézá rozbitý sarkofág. Stěny jsou vyzdobeny knihou země, zatímco na astronomickém stropě
je zobrazena kniha dne a kniha noci, s dvojí podobou Nuty jako bohyně denní a noční oblohy. Zde
probíhal záhadný vznik slunečního kotouče a jeho každodenní znovuoživení a také znovuzrození
faraona samého, připodobněného slunci.

Tajná hrobka Senenmuta

11. května 2008 v 19:40 | Denisa |  Thébská pohřebiště a chrámy
Těsně před vchodem na horní terasu chrámu Hatšepsuty na severní straně je malá, avšak hluboká
jáma, pozůstatek starého dolu na jíl, na jejímž dně je vchod do nedokončené hrobky Senenmuta,
"Amonova hlavního správce", mimořádné a záhadné osobnosti, která hrála jednu z nejdůležitěji-
ších úloh v době spoluvlády Hatšepsuty, a především od 17. Roku její vlády.
Senenmut, který si již dal pro sebe postavit velkou impozantní hrobku na pohřebišti v Šéch Abd el-
Kurně nedaleko vrcholu hory (č. 71, dnes úplně v troskách), chtěl asi být pohřben blíže u své milo-
vané královny, s kterou měl podle domněnky některých historiků intimní vztahy, i když pro to není
žádný důkaz. Jeho hrobka v Dér el-Bahrí byla vyloupena hluboko ve skále tak, že celý komplex byl
v přesné shodě s první terasou. Dlouhá a příkrá sestupná chodba vede do malé komory, na jejichž
stěnách jsou pasáže z Knihy mrtvých, je vyzdobena nejstarším astronomickým stropem, známým
v Egyptě, na němž je znázorněno dvanáct měsíců měsíčního kalendáře, hvězdy a souhvězdí severní
polokoule.
Odtud vede další sestupná chodba nejdříve do další komory a nakonec do pohřební komory.
Zkoumáním astronomického stropu bylo možno určit polohu Jova a Marta v té době a pomocí slo-
žitých matematických a astronomických výpočtů přesně stanovit datum, rok 1463 př. kr., neboli 17.
Rok vlády Hatšepsuty.
Datum a okolnosti Senenmutovy smrti zůstávají obestřeny záhadou a rovněž není nic známo o jeho
osudu po smrti Hatšepsuty, ke které došlo asi v 21. Roce a po převzetí moci Thumosem III. Je však
jisté, že upadl v nemilost a jeho tajná hrobka byla pravděpodobně v té době opuštěna.

Skrýš v Dér el Bahrí

10. května 2008 v 21:07 | Denisa |  Thébská pohřebiště a chrámy
Po překročení horského hřbetu, který na jihu ohraničuje údolí v Dér el-Bahrí, se návštěvník ocitne
nedaleko skalnaté rokle, zdálky prakticky neviditelné, kde byla původně hrobka, ve tvaru šachty,
hrobka královské manželky Inhapis (č. 320), stala se slavnou pod názvem "skrýš v Dér el-Bahrí " .
Vroce 1881 byl Gaston Maspero, ředitel Egyptské památkové péče, zneklidněn tím, že se na trhu
se starožitnostmi objevovaly předměty, pocházející z královských hrobek. Po rozsáhlém vyšetřo-
vání, které vedlo k odhalení bandy lupičů a k jejich přiznání, nalezl na tomto místě tělesné pozůs-
tatky nejslavnějších egyptských faraonů, mezi nimi Ramesse II. A jeho otce Sethiho I. Vzhledem k
častému vykrádání královských hrobek specializovanými zloději již od konce 21. Dynastie, kolem
roku 1090 př. Kr. v době vlády faraona Siamona a velekněze Pinodžema II., se thébští kněží ve sna-
ze uchránit pozůstatky nejvýznamnějších faraonů před zneuctěním rozhodli ukrýt pozůstatky v této
skalnaté rokli thébského pohoří, která se právem pokládala za bezpečnější než hrobky umístěné v
Údolí králů.

Chrám Thumose III.

10. května 2008 v 20:22 | Denisa |  Thébská pohřebiště a chrámy
V průběhu prací s restaurováním a čištěním, které se prováděly v r. 1961, byl objeven malý chrám,
který dal postavit Thumose III. Byl přímo na sever od Mentuhotepova chrámu a ležel mezi ním a
chrámem Hatšepsutiným: tato budova byla zasvěcena bohu Amonovi a vedle ní byla kaple zasvěce-
ná bohyni Hathor. Chrám Thumose III., postavený ke konci jeho vlády a zasvěcený Amonreovi a
Hathoře byl opuštěn ke konci 20. Dynastie pravděpodobně v důsledku sesuvu půdy, který budovy
vážně poškodil. Potom se jej používalo jako lomu a o mnoho století později, v době koptského
obsazení, byla část údolí přeměněna v hřbitov.
Chrám byl objeven při vykopávkách, které prováděl Polský ústav středozemní archeologie v letech
1961 - 1962, vykopávky pokračovaly až do r. 1967 a odhalily nádherné polychromované reliéfy.
Dva nejkrásnější jsou dnes vystavěny v muzeu v Luxoru. Budova, postavená pod dohledem vezíra
Rechmirea, zaujímá ústřední polohu v poměru k ose údolí a její architektonický styl byl zřejmě
inspirován stylem Hatšepsutina chrámu. Zahrnoval soustavu plošin a teras a měl velkou hypostylo-
vou síň, podepřenou na obvodu 76 polygonovými sloupy a 12 většími sloupy blíže ke středu, za ní
následovala síň pro Amonovu bárku a vlastní svatyně. Chrám hrál důležitou úlohu při "nádherné
slavnosti údolí " a pravděpodobně nahradil Hatšepsutin chrám jakožto konečný cíl posvátného
procesí. Výzkumy struktur a konzervační a restaurační práce v Thumosově chrámu provádí v sou-
častné době polsko - egyptská archeologická mise.