Červen 2008

Olga Boznańska

28. června 2008 v 20:55 | Denisa |  Moji nejlepší malíři
Olga Boznańska vstoupila do světa umění, tak jako se vstupuje do kláštera. Bezezbytku. Volba poslání připravená atmosférou v rodném domě, byla konečná a neodvolatelná. V době, kdy neměly ženy přístup na vysoké školy zaměřené na umění, dokázala perfektně zvládnout malířské řemeslo, vypracovat si osobitý, vlastní styl a získat všeobecné uznání. Cenou, kterou musela zaplatit, se stala rezignace na osobní život.
Olga se narodila jako starší ze dvou dcer manželů Boznańských. Narodila se poměrně pozdě. Na svět přichází 15. Dubna 1865. Paní Boznańska kreslí a záleží ji na tom, aby se její dcery věnovaly umění. Olga se tedy učí kreslit od nejrannějšího dětství. Izabela, o dva roky mladší sestra, má hudební nadání. Prvními krakovskými učiteli byli Kazimierz Pochwalski a Józef Siedlecki. O studiu na Akademii výtvarných umění nepadlo ani slovo, v žádném případě sem totiž nepřijímají ženy. Devatenáctiletá slečna Boznańska proto chodí na kurzy A. Baranieckého, kde získává solidní základy řemesla, ale především navštěvuje přednášky Konstantyho M. Górského. Je zřejmé, že Olga má nadprůměrný talent a měla by pokračovat ve studiu mimo Krakov.. Volba padne na Mnichov, protože je podle otcova názoru nejen geograficky bližší než Paříž.
Když v říjnu 1886 začíná slečna Boznańska studovat v Mnichově, je jí jednadvacet let. Jako žena nesmí vstoupit na Akademii výtvarných umění, vzdělává se tedy pod vedením Karola Kricheldorfa, mizerného malíře, ale celkem slušného učitele. Má vyhrazené názory na umění, kriticky posuzuje tvorbu svého učitele. Navštěvuje Mnichovskou Pinakotéku, jedno z nejvýznamnějších evropských muzeí, kde často kopíruje velké mistry. Všichni si uvědomují, že žákyně přerostla své učitele. Boznańska se osamostatňuje. Začíná své práce vystavovat mimo Mnichov - ve Varšavě, Berlíně a Vídni. Cestuje, většinou s uměleckými záměry. Teprve v roce 1894 obdrží za Portrét malíře Pawla Nauena z rukou arciknížete Karla Ludvíka zlatou medaili ve Vídni a za Portrét miss Mary Breme vyznamenání v Londýně. Když v roce 1896 přijímá porota Société des Beaux-Arts na výstavu její obrazy, je šťastná. Má pocit, že dosáhla nejvyššího možného úspěchu. Olga má několik ctitelů. Victor von Back, velice zámožný Vídeňan, se dokonce s nadějí na manželský svazek nechal v Krakově pokřtít. Umělkyně je však již odedávna zasnoubená s malířem Józefem Czajkowským.
Když v roce 1896 přijala porota na pařížský Salón dva její obrazy o dva roky později postaví všechny před hotovou věc. Stěhuje se do Paříže. Spolu s francouzským bratrancem, Danielem Mordantem, připravuje rozsáhlou výstavu v pařížské galerii G. Thomase, kde sama prezentuje dvacet čtyři obrazů. Otec je velice znepokojen malou nadějí na materiální zajištění Olgy. Pravidelně jí přispívá na živobytí a pro obě dcerky připravil malý kapitál, který dostanou po jeho smrti,plně si ovšem uvědomuje naprostou bezradnost Olgy v praktických záležitostech. Má o ni starost, protože "vypadá jako mrtvola, ničí si zdraví čajem, cigaretami a tím, že skoro nejí". Zato ale hodně pracuje. Józef Czajkowski ukončí jejich zasnoubení. Když čte jeho dopis, musí si uvědomit, že je jí už 35 let. Boznańska se trápí. Čas jakoby se pro ni zastavil. Až do konce života, tj. po příštích čtyřicet let, se bude oblékat podle módy roku 1900. Plně se soustřeďuje na práci. V roce 1906 umírá otec a u sestry Izy se začíná projevovat psychická choroba. Příští léta s sebou přinášejí další výstavy a další vyznamenání. Je stále slavnější.
Po válce její sláva postupně opadává. Přestože se její dílo i nadále setkává s uznáním veřejnosti, pochvalných recenzí a zakázek znatelně ubývá. Je nemocná. Má sklerózu, ale snad ještě více ji trápí ekzém na tváři, z něhož jí bolí oči. Nechce se vrátit do Polska, ani za nic však nechce Francouzské občanství. V roce 1934, po sestřině sebevraždě, se stále častěji propadá do imaginárního světa plného utrpení. Boznańska pracovala až do posledních dní života a pouze u maířského stojanu nacházela sílu a duševní klid. Posledním velkým úspěchem malířky je účast na benátském Bienále, kde prodá pět obrazů, mezi nimi Portrét paní Dygatové. Koupí jej italský král. Olga Boznańska umírá v Paříži 26. Října 1940.
Její krásné obrazy si můžete prohlédnout v galerii obrázků.

Poslední sbohem

17. června 2008 v 11:33 | Denisa |  Mumifikace
Úhledně ovinutou a nasládle zavánějící mumii kněží uložili do rakve ve tvaru lidského těla. Průběh pohřebního obřadu se v různých dobách a v různých částech země mírně lišil, v zásadě však zůstával neměnný. Pozůstalí mumii odnesli do jejího věčného příbytku, kněží ji recitací mocných kouzel zajistili vzkříšení na věčnosti a potom hrobku zapečetili. Většina prostých Egypťanů se dočkala jednoduššího obřadu, po němž následovalo uložení na místním pohřebišti, bohaté rodiny naopak zaplatili nejhonosnější rituál, jaký si ze svých prostředků mohly dopřát.
Úplný pohřební obřad, jak se praktikoval ve starověkých Thébách, se skládal ze čtyř částí, na každou se vázaly odpovídající rituály a kouzla. Patřilo k nim hlasité truchlení na východním břehu Nilu, převezení pohřebního procesí přes řeku, průvod k pohřebišti a příchod před hrobku. Na řádný průběh dohlíželi vybraní kněží, kteří sice při zádušních ceremoniích sehráli různou roli, nicméně jejich společným cílem bylo spojení mumie s mrtvým Osiridem. Dlouhý pohřební průvod sestával z rakve, zastíněné baldachýnem pošitým hvězdami, z kněží, přátel, rodinných příslušníků a ze sluhů, již nesli zádušní výbavu a obětiny. Doprovázely jej dvě ženy představující bohyně Isidu a Nefthydu, následované skupinou placených profesionálních plaček. U hrobky uvítali zádušní procesí zvláštní tanečníci a kněz předčítající z magického svitku.
Právě zde se odehrál známý obřad otevírání úst mumie. Kněz předčitatel měl nasazenou masku průvodce mrtvých Anubise, jeho pomocníci přidržovali rakev ve vzpřímené poloze a dvojice dalších kněží se dotýkala nebožtíkových úst řadou posvátných nástrojů, například obřadní teslicí. Pronášená kouzla se postarala o to, aby mrtvý na onom světě viděl, mluvil, slyšel, jedl a dotýkal se - tedy prakticky o jeho znovuzrození. Potom se přistoupilo ke slavnostnímu obětování, pozůstalí zasedli k zádušní hostině a nakonec kněží mumii odnesli do hrobky, již vzápětí zapečetili.
Opsáno z knihy Mumie od Joyce Tyldesley

Závěrečné úpravy

16. června 2008 v 20:08 | Denisa |  Mumifikace
Přes obinadla, překrytá rubášem, se mumii nasazovala maska zachycující zidealizovanou podobu zesnulého v dlouhé paruce a v širokém náhrdelníku. Stejná maska mohla v případě nouze posloužit také jako "náhradní hlava" - Egypťané doufali, že duchovním dvojníkům, ať ka nebo ba, pomůže poznat správnou tělesnou schránku. Mumiové masky faraonů, například proslulá maska krále Tutanchamona, se obvykle zhotovovaly ze zlata vykládaného polodrahokamy. Méně zámožní Egypťané se museli spokojit s maskou z tvarované kartonáže. Jednalo se vlastně o obdobu techniky papier maché, již tvořily vrstvy lněného plátna nebo starých papyrů, slepené a zpevněné štukem či pryskyřicí. I taková maska bývala často opatřená malbou a pozlacená, aby drahocenný materiál alespoň připomínala. Zavinuté tělo pak kněží předali příbuzným, kteří se postarali o jeho řádný pohřeb.
Celý postup, na jehož začátku byla smrt a na konci dokonalá mumie, zabral sedmdesát dní. Sedmdesát dnů představovalo mystickou periodu - tak dlouho totiž trvalo zatmění Síria, Psí hvězdy, již Egypťané nazývali Sopdet. Smrt a vzkříšení lidského jedince tedy bylo provázáno se smrtí a znovuzrozením hvězdy.
Opsáno z knihy Mumie od Joyce Tyldesley

Umění práce s obinadly

15. června 2008 v 20:34 | Denisa |  Mumifikace
Poslední fázi staroegyptské mumifikace představovalo ovíjení těla lněnými bandážemi. Tento náročný úkol někdy trval deset až patnáct dnů a žádal si obrovské množství poměrně drahého plátna. Vlivnější představitele staroegyptské společnosti mohlo potkat to štěstí, že k balzamování svých blízkých obdrželi použité ošacení posvátných soch. Na oděvech, které třeba dočasně halily soch některého boha, ulpěla záviděníhodná aura svatosti, proto po nich pochopitelně byla velká poptávka. Jiní Egypťané kupovali plátno pro zádušní účely přímo v tkalcovských dílnách, chudší obyvatelé země na Nilu se spokojili s použitými prostěradly, obnošeným šactvem, s ručníky - s čímkoliv, co se dalo natrhat na pruhy.
Podle našich odhadů musela truchlící rodina k vypravení drahého zesnulého na věčnost poskytnout balzamovačům přes tři sta sedmdesát pět metrů čtverečních plátna. Mumifikátoři je roztřídili, nejjemnější tkaninu natrhali na dlouhé pruhy široké asi šest až dvacet centimetrů, zbytek se používal ke zhotovení vycpávek.
Zesnulého, uloženého na zádech na dřevěném podstavci, kněží nejprve zahalili žlutým rubášem. Ovíjení začínalo prsty na rukou a na nohou, u vznešených mumií se na ně ještě natahovala pouzdra z drahých kovů. Po omotání dlaní a chodidel balzamovači v osmi různých směrech ovinuli hlavu, potom paže, které připevnili k trupu. Nakonec vrstva obinadel překryla tělo od hlavy až k patě.
Při ovíjení každé tělesné části pronášel pověřený kněz zvláštní zaklínadla zajišťující zesnulému bezpečnou cestu na věčnost, mezi vrstvy plátna balzamovači vkládali šperky nebo ochranné amulety z drahocenných materiálů. Obinadla drželo pevně na místě časné potírání roztavenou pryskyřicí. Nakonec mumie obdržela jeden, popřípadě několik dalších rudých rubášů, které kněží svázali nad hlavou a u chodidel a přichytli k tělu širšími lněnými popruhy.
Opsáno z knihy Mumie od Joyce Tyldesley

Vycpání těla

15. června 2008 v 19:27 | Denisa |  Mumifikace
Vysoušení se po čtyřiceti dnech považovalo za dostatečné. Podstatně lehčí a tmavší tělo kněží přenesli do vabetu, tedy do "domu očisty". Zde je zbavili dočasných vycpávek, které ovšem nesměli vyhodit, pečlivě je omyli a osušili. Pak břišní dutinu naplnili lněnými smotky, polštářky s pískem nebo s krystalky natronu, případně se sušenými lišejníky. Před zašitím balzamovačského řezu potřeli tělo vonnými oleji, aby pokožku zvláčnili. Potom obě strany řezu přitiskli k sobě nebo zlehka sešili a magicky jej zacelili přiložením horova zlatého oka, které držela na místě roztavená pryskyřice.
Paže a nohy zůstaly ohebné, působily však nepřirozeně vyschle a vyhuble, což ve srovnání s vyplněným břichem nehezky vynikalo. Také tvář vyhlížela děsivě scvrkle a věkovitě. Počínaje 21. dynastií se proto běžně přistupovalo k použití vycpávek, které měly obličeji i končetinám vrátit jejich původní plnost. Vycpávky, většinou z plátna, písku,, sádla nebo dokonce z bahna, se do podkoží vměstnávaly řadou zručně vedených řezů.
Horní partie stehen se ve většině případů daly vyplnit původním balzamovačským řezem, jenž sloužil k vyprázdnění břicha. Dodatečnou práci pak vyžadovala kolena, lýtka, kotníky a chodidla. Paže a záda se vycpávaly skrze řez na ramenou, tvářím dodaly přirozenější zevnějšek vycpávky úst. Po provedení nezbytné operace se řezy zašily nebo zacelily pryskyřicí. Balzamovači museli postupovat velmi opatrně, aby nebožtíkovo podkoží nepřecpali - kůže totiž neustále pracovala a hrozilo její popraskání.
Vzhledem k důležitosti, jež se připisovala dokonalému zachování celého těla, balzamovači v této fázi svého díla nahradili veškeré scházející nebo poškozené tělesné části, aby se mrtvý odebral k předkům úplný. Současný vědecký výzkum odhalil, že se u dynastických mumií poměrně běžně vyskytují dřevěné nohy, paruky, uměle dotvořené obočí, falešné pohlavní údy či prsní bradavky. Menší cibulky leckdy posloužily také k ucpání uší či jiných tělesných otvorů. Nosní dírky se vyplňovaly voskem nebo plátnem, jazyk býval u vznešenějších nebožtíků překryt zlatým plátkem. Takto upravená mumie obdržela vrstvu malby - červenohnědá byla vyhrazena mužům, světle okrová ženám, dlaně a chodidla se barvily henou, zbytky někdejší krásy podtrhlo líčení. Na závěr pokryla celé tělo vrstva rozpuštěné pryskyřice, která je měla neprodyšně obklopit a ochránit před zničujícím vlhkem.
Opsáno z knihy Mumie od Joyce Tyldesley

Uchovávání vnitřností

14. června 2008 v 19:50 | Denisa |  Mumifikace
Zatímco se tělo pomalu vysoušelo, balzamovači upřeli svou pozornost na vnitřnosti. Orgány vyříznuté z hrudníku a z břicha postupně omyli, vysušili, potřeli oleji, naložili v roztavené pryskyřici a omotali jemným plátnem. Z jednoduchých nádob, které k uchování vnitřností sloužily za Staré říše, se postupem času vyvinuly zdobené kamenné nebo keramické dózy. Jejich víka měla tvar lidské hlavy, jež nesla rysy příslušného zesnulého. Dnes těmto nádobám na vnitřnosti říkáme kanopské vázy - podle řeckého hrdiny Kanóba, kormidelníka spartského krále Meneláa. Za 19. dynastie víka ve tvaru lidské hlavy nahradily uzávěry představující čtyři Horovy syny - Amseta, boha s lidskou hlavou, který měl na starosti játra a jehož božskou patronkou se stala samotná Isida, Hapiho s hlavou paviána, který střežil plíce a ochranu mu poskytovala bohyně Nefthys, sokolohlavého Kebehsenufa pečujícího o střeva pod patronátem Selkety a konečně Duamutefa, strážce žaludku, nad nímž držela ochrannou ruku Neit. Za 21. dynastie se pak od této zvyklosti upustilo úplně a ošetřené orgány se před ovinutím celého těla vkládaly zpět do vyprázdněné břišní dutiny. 26. dynastie přinesla další zjednodušení - balíčky s vnitřnostmi mumifikátoři prostě umístili nebožtíkovi mezi nohy. Prázdné kanopské vázy nebo "falešné" nádoby bez otvoru se v zádušní výbavě přesto objevovaly i nadále, měly však pouze symbolickou hodnotu.
Opsáno z knihy Mumie od Joyce Tyldesley

Vysoušení

13. června 2008 v 21:28 | Denisa |  Mumifikace
Schopnosti soli vázat vodu se po staletí využívalo při sušení ryb, přesto zůstala sůl balzamovači nepovšimnuta. Místo ní se rozhodli pro natron - pro přirozeně se vyskytující vysoušecí prostředek s mírně dezinfekčními účinky, jenž už dříve sloužil k provádění rituální očisty. Tato krystalická směs uhličitanu sodného a hydrogenuhličitanu sodného se stopovým zastoupením chloridu a síranu sodného se v hojném množství nacházela na březích jezera ve Wádí Natrúnu, které leží v poušti západně od nilské delty, asi dvaasedmdesát kilometrů od starověké Memfidy.
Jak Hérodotos správně napsal, uchovávači pokryli tělo zbavené vnitřností krystalickým natronem. Hérodotos si však poradil a použil sloveso, které doslova znamenalo "vysoušet nasolené ryby". O dlouhá staletí později si průkopníci egyptologie jeho neumělou terminologii špatně vyložili a dospěli k mylnému názoru, že se natron používal v podobě vysoce koncentrovaného roztoku. Z toho dále vyvodili, že staří Egypťané vysoušeli své mrtvé buď ponořením do obrovských van, nebo že je ve zpřímené poloze vměstnali do vysokých kádí. Celá věc měla jeden háček - ponoření mrtvého těla do příslušného roztoku by se pojilo s nesmírnými obtížemi. Až dosud také archeologové v žádné lokalitě nenarazili na příhodnou vanu nebo káď.
Podle relativně nedávných pokusů se nejlepších výsledků dosáhlo poté, co zesnulého natronem prostě jen pečlivě pokryli.
Traduje se, že Egypťané znali ještě další zaručený prostředek k uchovávání mrtvých těl. Alexandr Veliký, který roku 323 př. n. l. podlehl náhlému horečnatému onemocnění, prý byl uložen do skleněné rakve naplněné medem. Alexandr ale zemřel v Babylonu, můžeme tedy předpokládat, že jej balzamovali už před dlouhou zpáteční cestou do Alexandrie. Nakládání mrtvých do medu proto raději považujeme za babylonskou specialitu. Její účinnost - podobně jako pravdivost této anekdotické historky - se dodnes nepodařilo prokázat.
Opsáno z knihy Mumie od Joyce Tyldesley

Jak se dělá mumie

13. června 2008 v 20:44 | Denisa |  Mumifikace
Bezprostředně po smrti odnesli pozůstalí nebožtíka do ibu, tedy na "místo očisty", případně "místo omytí". Zde jej kněží zbavili šatu a očistili nilskou vodou s příměsí natronu - jednalo se o rituální akt symbolizující znovuzrození. Místo ibu se z hygienických důvodů a také kvůli utajení , které hrálo neméně důležitou roli, nacházelo na okraji Rudé země (pouště), jen kousek od pohřebiště. Rozhodující roli sehrál rovněž snadný přístup k vodě. V blízkosti staroegyptské márnice by jistě nechtěl bydlet žádný duševně zcela příčetný člověk. Ve zdejším horkém podnebí by zápach a hejna much obrátily žaludek i nejotrlejším povahám. Zádušní rituály i vlastní balzamace se odehrávaly spíše ve stanech, nikoliv ve zděných budovách. Otevřené stany však určitě přitahovaly pouštní mrchožrouty, kteří v nich mohli bez větší námahy přijít ke kusu prosoleného masa. Uchovávaná těla proto musela ve dne v noci hlídat bdělá ostraha.
Rituálně očištěné tělo kněží přenesli do "domu mumifikace", zvaného per-nefer, kde je uložili na balzamovací stůl a podložili čtyřmi dřevěnými špalky. Odstranění měkkých tkání začínalo vyjmutím mozku, což byla jemná a náročná operace, v níž jim do jisté míry pomáhala polotekutá konzistence hmoty v nebožtíkově lebce. K prolomení dírkované ploténky čichové kosti sloužilo tenké dlátko, zavedené do nosního průchodu. Získaný otvor schovávačům umožnil proniknout do lebky háčkem, případně železnou tyčinkou, a vytáhnout z ní zbytky mozkové tkáně.
Kusy tkáně se nabíraly dlouhou lžící a zkušení mumifikátor si pomáhali také tím, že lebku nejprve naplnili tekutinou urychlující rozklad. Potom hlavu mrtvého naklonili, aby rozpuštěná tkáň vyšla nosním otvorem. Nebožtíkovu hlavu potom vycpali plátnem, napuštěným pryskyřicí.
Když se vypořádali z mozkem, zaměřila se jejich pozornost na břišní dutinu. Odstranění vnitřních orgánů původně dosahovali prostřednictvím svislého řezu vysoko v levém boku. Tento postup však po krátké době nahradili nižším řezem, opět v levém boku, ovšem vedeným od kyčelní kosti k tříslům. Prováděl se vždy nožem z "etiopského kamene", tedy z obsidiánu, jenž měl zvláštní rituální význam. Balzamovači vyřízli a uskladnili veškerý obsah břišní dutiny kromě ledvin, které nepovažovali za důležité.
Poté přistoupili k otevření bránice, což jim umožnilo vyjmout plíce a vyčistit hrudník. Srdce, sídlo citů a myšlení, však muselo za všech okolností zůstat na svém místě. Pokud je nešťastnou náhodou vyřízli, rychle je zase našili zpět.
Tělo, zbavené vnitřností, opět omyli, naplnili dočasnými vycpávkami, uložili na šikmou desku a pokryli krystalickým natronem.
Opsáno z knihy Mumie od Joyce Tyldesley

Posvátné rituály

12. června 2008 v 19:39 | Denisa |  Mumifikace
Balzamovačské umění dosáhlo svého vrcholu v období mezi 18. a 21. dynastií. Už tehdy za sebou
mělo vývoj přetrvávající patnáct století. Dokonalému uchovávání tělesné schránky na věčnost tedy
nic nebránilo, naneštěstí pro dnešní badatele však mistři mumifikátoři nikdy nesvěřili svá tajemství
papyru. Své lukrativní řemeslo provozovali pod rouškou rituálního utajení, znalost zvláštní techniky
a postupu přecházela ústní cestou z otce na syna. Zvěsti o ohavných obřadech, které v balzamovacích
dílnách probíhaly, se staly vděčným soustem pro literárně činné zahraniční návštěvníky Egypta, k nimž
se ve starověku řadil Hérodotos nebo Diodóros Sicilský.
Podle Hérodota vyvolala smrt rodinného příslušníka v jeho blízkých záchvat nepříčetného smutku.
Ženy si posypaly hlavu popelem, vydaly se do ulic a zoufale se bily do obnažených prsou. Muži,
kterým v podobně okázalých projevech citu bránil stud, se spokojili s přiměřeným trháním šatu a
bitím. Když rodina přenesla tělo do úřadu zádušního kněze, veřejné truchlení na přechodnou dobu
ustalo. Zde příslušní zmocněnci ukázali pozůstalým dřevěné figurky nebo modely, na nichž předvedli
trojí způsob balzamace.
Diodóros Sicilský, který žil o čtyři století později, zmiňuje další podrobnosti a zaznamenal pro nás
také cenu nejdražšího způsobu balzamování, jež se za tento drahý postup platilo. Činila jeden talent
stříbra, což považoval přímo za astronomickou částku a neváhal pohoršeně podotknout, že si zádušní
kněží leckdy vyžádají doplatek.
Opsáno z knihy Mumie od Joyce Tyldesley

Další zdokonalování

10. června 2008 v 21:34 | Denisa |  Mumifikace
Nejstarší mumie zbavené vnitřních orgánů nadále jevily znepokojivou tendenci podléhat rozkladu.
Náporu času proto odolalo jen nemnoho balzamovaných těl z období staré říše. Zádušní kněží,
kteří si dobře uvědomovali hranice svých možností, se za Střední říše pilně věnovali experimentům
a jejich technika se postupně zlepšovala. Jako jedinečný příklad nám může posloužit mumie pana
Waha, správce thébského velkostatku z období 11. dynastie. Wah šťastně unikl pozornosti
nenechavých vykradačů a po tisíciletí nerušeně odpočíval ve své vlastní hrobce. Jeho nedotčenou
mumii zbavil obinadel až tým odborníků a stalo se tak v kontrolovaných podmínkách
Metropolitního muzea v New Yorku roku 1935. Ohledání těla prokázalo, že zemřel krátce po
dovršení třicítky. Vnitřností byl zbaven prostřednictvím řezu v břiše, plíce a mozek však zůstaly na
svém místě. Ovíjení obinadly zřejmě postupovalo velmi pečlivě - při jejich odstraňování vědci
narazili na vrstvy vycpávek, na pryskyřici, na slušnou sbírku šperků a ochranných amuletů.Přesto
se někdo z balzamovačů zjevně dopustil nedbalosti. Na nejvnitřnější vrstvě obinadel totiž badatelé
nalezli otisky prstů a kromě toho také ostatky mrtvé myši, ještěrky a cvrčka.

První mumie

10. června 2008 v 20:53 | Denisa |  Mumifikace
Počáteční pokusy egyptských balzamovačů většinou spočívaly v omotání mrtvého těsnými vrstvami
obinadel a následném umístění do krátké, dřevěné rakve. Tyto nejranější, neumělé mumie se ještě
ovíjely v napůl skrčené poloze.Tímto způsobem kněží zaopatřili tělo krále Džera,jednoho z prvních
panovníků dynastické éry, jenž byl asi před pěti tisícovkami let pohřben na nekropoli v Abydu.
Starověcí vykradači hrobek sice faraonovu mumii roztrhali na kusy,, slavný archeolog Flinders Petrie
přesto nalezl jeho předloktí, ovinuté nejjemnějším lnem a zdobené čtveřicí náramků, vykládaných
korálky ze zlata, tyrkysu, lapisu lazuli a ametystu. Předloktí krále džera patřilo k pěkným příkladům
prvních pokusů o umělou mumifikaci, ne všichni vědci však uznávali jeho význam pro další bádání.
Jen tak se mohlo stát, že je M. Brugsch, svého času kurátor Káhirského muzea, v nešťastném hnutí
mysli vyhodil.
Plátno, smočené v pryskyřici, a přiměřené množství vycpávek umožňovaly zádušním kněžím
domodelovat mrtvému mnohdy až groteskní zdání plných končetin, rysů tváře, hrudi, a prsou nebo
třeba pohlavního údu. K umocnění iluze životnosti někdy přimalovali raným mumiím zelené tváře-
zelená se tehdy považovala za barvu vzkříšení, nikoliv rozkladu. O něco později je zase pokrývali
jemnou vrstvou štuku, který sloužil k přesnějšímu dotvoření obličeje. Některé mumie obdržely
přes pruhy plátna ještě lněný rubáš. Všechny jmenované úkony však měly pouze povrchový účinek.
Balzamovači sice odváděli přímo umělecký výkon, pod vrstvami obinadel však nevyhnutelně převzal
vládu potupný rozklad. Už před věky z těchto prvotních, na pohled úhledně ovinutých mumií
nezbylo nic jen kosti, pokryté ztuhlou lněnou skořápkou, jejíž zčernalé vnitřní vrstvy svědčí o žáru,
který vydávala pracující tkáň.
Opsáno z knihy Mumie od Joyce Tyldesley

Přirozená mumifikace

10. června 2008 v 15:16 | Denisa |  Mumifikace
Pětasedmdesát procent hmotnosti lidského těla tvoří voda, proto se jeho měkké části bez ohledu
na vnější okolnosti začínají krátce po smrti rozkládat. Vnitřnosti, v nichž se vyskytují enzymy
podporující zažívání, podléhají zkáze v průběhu několika minut. Doslova přitom pozřou samy sebe
což je proces známý jako autolýza - "samonatrávení". Další postup rozkladu potom závisí na
vnějších faktorech, například na vlhkosti nebo na teplotě. V mírných klimatických podmínkách
nastupuje hniloba zhruba po třech dnech a její vývoj má dosti rychlý spád. Bakterie vyvolávající
rozklad sice z větší části sídlí ve střevech a v plicích, přesto se vnitřnosti nerozkládají rychleji než
kůže. Po několika měsících měkká tkáň úplně ustupuje, zůstane pouze kostra. Je-li tělo pohřbeno
bezprostředně po smrti, lze docílit výrazného zpomalení celého procesu. Ve zvláštních případech
ovšem může dojít také k jeho vysušení, a tím i k zamezení hniloby. Suché prostředí zde hraje
klíčovou roli - zabraňuje množení bakterií, měkké tkáně se v něm nerozkládají, pouze ztrácejí
vlhkost.
Právě horký, sterilizující a porézní písek zbavil mrtvé na egyptských prehistorických pohřebištích
vody. Rychle vysušená těla si zachovala vnitřnosti, svalovinu i pojivovou tkáň, jejich kůže ztmavla
a ztvrdla v pevnou membránu, vlasy i nehty zůstaly na původním místě. Odtud stačil jen krůček k
uvědomění, že tělesnou schránku lze zachovat i navzdory smrti.
Bez ohledu na majetkové poměry Egypťané své blízké po staletí pohřbívali do prostých písečných
jam. Zavedení rakví - zpočátku obdélných dřevěných truhlic, do nichž se tělo ukládalo ve skrčené
poloze - představovalo logické vyústění tohoto vývoje. Stejně tak dřevěná stříška, pokrytá
omítkou nebo obklopená nepálenými cihlami.
Nový postup přinesl i nežádoucí následky - příroda si na zaopatřeném, avšak nevysušeném těle
nemilosrdně vybrala svou daň. Mrtví příslušníci vyšších vrstev, do zděné hrobky uložení v rakvi,
později ještě v sarkofágu, a obklopení vzácnými předměty, začali podléhat obávanému rozkladu.
Opsáno z knihy Mumie od Joyce Tyldesley

Manchesterská mumie

8. června 2008 v 21:58 | Denisa |  Zajímavosti
V roce 1975 bylo v Manchesterském muzeu zbaveno obinadel tělo ženy, balzamované způsobem
obvyklým v římské době a známé pouze pod inventárním číslem jako mumie 1770 Tým odborníků
vedla egyptoložka Rosalie Davidová. Jednalo se o mumii nejistého původu, všeobecně se však
soudilo, že pochází z pohřebiště v Hawwáře ve Fajjúmské oáze.
Rentgenové snímky mumie 1770 odborný tým poněkud zaskočily. Jak se ukázalo, jednalo se o tělo
asi patnáctileté dívky, jejíž nohy v minulosti zaznamenaly rozsáhlá poškození. Levá dolní končetina
byla zlomená pod kolenem,pravá těsně nad ním, mrtvé navíc scházela obě chodidla.K tomu byl zde
podivný, kompaktní balíček mezi jejími stehny. Po opatrném rozbalení vědci nalezli dvojici
falešných chodidel, která nebožce v podsvětní říši umožnila stanout na vlastních nohou. Fraktury
končetin patrně vznikly až po smrti a balzamovači se vzniklou škodu pokusili napravit alespoň
dodáním falešných chodidel.Nešťastnou dívku navíc vybavili umělými prsními bradavkami i penisem
Badatelé objevili na lebce stopy barviva a zdálo se, že se tělo před zahájením balzamovacího
procesu nacházelo přinejmenším v částečném stadiu rozkladu. Toto zjištění vyvolalo vášnivou
akademickou diskusi. Spadla snad nešťastná dívka do Nilu, kde ji potrhal krokodýl? Záhadu se
podařilo vyřešit pomocí radiokarbonové metody datování. Obinadla mumie 1770 sice pocházela až
z římské doby, kosti, které skrývala, však byly podstatně starší. Tělo tedy podle všeho podstoupilo
řádné balzamování, vzápětí je ovšem znesvětili zloději. Když nebožce hrozil rozklad, kněží ji na
poslední chvíli zachránili a opatřili novými obinadly. V té době ovšem z jejích žalostných ostatků
nedokázali určit pohlavní příslušnost, proto ji pro všechny případy opatřili mužskými i ženskými
rozlišovacími znaky.
Proč zádušní kněží vynaložili takové úsilí na uchování ostatků bezejmenné nekrálovské dívky? To
se zatím zjistit nepodařilo, nicméně vhodné vysvětlení by mohla poskytnout předchozí teorie o
krokodýlovi. Za vlády Ptolemaiovců totiž oběti krokodýlů získávaly nárok na zvláštní zacházení,
dostávalo se jim mimořádných poct i drahého pohřbu.

Tajemná mumie z hrobky KV 55

7. června 2008 v 21:37 | Denisa |  Zajímavosti
Díky modernímu vědeckému výzkumu došlo k výraznému posunu v řešení jedné z největších
záhad , které studium staroegyptských mumií provází. Jedná se o určení totožnosti bezejmenného
těla z hrobky KV55 v Údolí králů.
Tajemné tělo pochází ze sklonku amarnského období, kdy v Egyptě vládl vyznavač jediného boha
Atona, kacířský faraon Achnaton.
Hrobka KV55 má velice jednoduchý plán - tvoří ji sestupná chodba a jediná pohřební komora.
Objevil ji tým archeologů pracujících pod vedením Theodorea Davise v roce 1907. V pohřební
komoře panoval naprostý chaos - nacházela se zde nesourodá směs předmětů zádušní výbavy a
smetí. Badatelé přesto nenarazili na stopy po vloupání a ve zdejší dřevěné rakvi ležela nadotčená
mumie. Na nalezených artefaktech stála jména několika různých králů z konce 18. Dynastie
počínaje Amenothepem II. a konče Tutanchamonem.
Pohřební komora neskrývala žádný sarkofág - kněží zřejmě připravovali poslední útočiště ve
spěchu. Ve zdejším výklenku objevitelé narazili na čtyři kampské nádoby. Rakev spočívala na
dřevěných márách, které se v průběhu věků rozpadly, takže se zřítila na podlahu. Při pádu se
uvolnilo víko, mumie se ocitla v louži naplavené vody a začala se hrozivě rychle rozkládat.Další
poškození rakev doznala, když se ze stropu zřítil kus skály, který ji rozsekl vědví, v době otevření
hrobky se proto nacházela ve fragmentárním stavu.
Hlavu antropomorfní rakve zdobila paruka, nikoliv však koruna. Z toho vědci usoudili, že původně
nebyla určena pro krále. Krátce po jejím zhotovení jí přesto umělečtí řemeslníci dodělali
královský vous a uraeus - posvátnou kobru. Tím se stala důstojným útočištěm pro zesnulého
představitele panovnického rodu. Bezprostředně po pohřbu ovšem někdo z rakve zlatou masku i
královskou kobru strhl. Rozměry a celkový pohled schrány vedou badatele k přesvědčení, že do ní
měla být uložena žena. Odpovídal by tomu i text, kterým je popsána - pronáší jej dáma, jíž nápisy
označují za "milovanou faraonem Achnatonem".
V předsíni a v pohřební komoře objevitelé nalezli křehké, pozlacené a popsané dřevěné desky. Jak
se ukázalo, jednalo se o rozloženou zádušní skříň, kterou dal Achnaton zhotovit pro svou matku,
královnu Teje. Stejně matoucím dojmem na badatele zapůsobila i čtveřice kanopských nádob.
Podle relativně nedávného výzkumu kanopy s největší pravděpodobností opět patřily
Achnatonově favoritce Kiji.
K jakým závěrům objevitelé těchto různorodých a většinou dosti zmatečných dokladů dospěli?
pohřební skříň nesporně patřila královně Teje.
S balzamovaným tělem z hrobky KV 55 se však skutečně nedalo nic dělat, na další restaurátorské
kroky bylo příliš poškozené. Spoušť způsobila voda, která do pohřební komory v průběhu
staletí pronikla. Potom stačil letmý dotek a mumie se vědcům rozpadala pod rukama.
Ve vědeckých kruzích se od začátku vášnivě diskutovalo o pohlavní příslušnosti této mumie.
Bezprostředně po objevení hrobky ji dva místní lékaři na základě šířky pánevní kosti připsali
ženě. Když o pár týdnů později prohlédl tutéž kostru v Káhirském muzeu anatom Elliot Smith,
nemohl s jejich závěry souhlasit. Ostatky podle něho patřily mladému muži ve věku kolem
pětadvaceti let. Tehdy badatelům svitla nadějě, že narazili na tělo samotného kacířského krále
Achnatona. Slibná hypotéza měla jediný zádrhel - Achnaton se dožil vyššího věku než
pětadvacítky.
Koncem dvacátých let minulého století zkoumal mumii, jejíž lebka už se nacházela v dosti
Fragmentárním stavu, Douglas Derry. Podle jeho závěrů bylo správnější Smithovo původní
stanovení věku - mužská kostra nemohla patřit mladíkovi více než pětadvacetiletému. Podobně
profesor Harrison, který nešťastnou kostru prohlédl roku 1963, usuzoval na ostatky mladého
muže s poměrně vzácnou krevní skupinou, jakou měl také Tutanchamon. Tajemná mumie byla
podle všeho s Tutanchamonem blízce spřízněná, mohlo se jednat dokonce o jeho staršího
bratra nebo otce.
Nedávná analýza historických dokladů ke všeobecnému zmatku kupodivu ještě přispěla. Jak se
zdá, rakev i kanopské vázy byly původně skutečně určeny pro Kiju. Krátce po pohřbu se však
zádušní výbavy Achnatonovy oblíbenkyně zmocnil někdo jiný.
Pokud tedy znovu zvážíme všechna známá fakta můžeme mumii z hrobky KV 55 s jistou dávkou
Pravděpodobnosti považovat za tutanchamonova otce nebo bratra.
Anatom Elliot Smith později Loreta usvědčil z chybného určení pohlavní příslušnosti. Nejednalo
se o muže, ale o dámu, a ne o dámu jen tak ledajakou. Právě toto tělo by podle nedávného
výzkumu britské egyptoložky Joann Fletcherové údajně mohlo patřit královně Nefertiti.

Tausret

5. června 2008 v 20:43 | Denisa |  Osobnosti
Když se stal Sethi II. nesporným pánem celého Egypta, vládl potom dalších šest let s královskou
chotí Tausret. Po Sethiho smrti, protože jeho předpokládaný dědic byl nejspíše mrtev, přešel trůn
na dosud neznámého mladého muže jménem Ramesse Siptah - jeho původ není nikde vyjasněn,ale
je možné, že byl synem Sethiho II. nebo snad i synem vyvrhele Amenmesse. V roce tři své vlády si
král změnil jméno na Merenptah-Siptah, a dnes jej uvádíme pod jménem Siptah.
Siptah byl nezletilý a snad i nemocný - jeho mumie se zmrzačenou nohou naznačuje, že mohl trpět
mozkovou obrnou - a potřeboval spoluvládce. Jeho matka to být nemohla, a tak se otěží moci
chopila Sethiho žena Tausret jako regentka svého nezletilého nevlastního syna. V její osobě se
setkáváme s další výraznou dámou neznámého původu, která nepoužívá titul královská dcera, ale
mohla nejspíše patřit k širší královské rodině. Malý poklad šperků z časů 19. dynastie objevený ve
"Zlaté hrobce", ve skutečnosti pouhé jámě v Údolí králů (KV56) spojuje Tausret a Sethiho II.
Zdobené stříbrné náramky z této hrobky ukazují královnu, jak svému sedícímu choti nalévá nápoj-
tato symbolická scéna odkazuje na plodnost a znovuzrození. Dříve se předpokládalo, že tento
úkryt uchovával to, co zbylo z vypleněného pohřbu Tausrety poté, co její hrobku uzurpoval
Setnachte. Je však možné, že jde o špatně dochovaný pohřeb mladé dcery Tausrety a Sethiho II.

Anchesenamon

4. června 2008 v 19:47 | Denisa |  Osobnosti
Anchesenamon, dcera Achnatona a Nefertiti a manželka Tutanchamona se objevila v několika
amarnských scénách jako nahá mladá dívenka se záměrně protáhlou hlavou ve tvaru vejce, které
je mocným symbolem stvoření. Nyní, zobrazovaná v normálních proporcích, se stala ráznou
královnou kráčející ve šlépějích své matky a babičky. Objevuje se na mnoha Tutanchamonových
veřejných stavbách, včetně luxorského chrámu, a na předmětech soukromé povahy objevených v
jeho hrobce, kde Anchesenamon přijímá úlohu bohyně Maat, aby podpořila svého manžela.Socha
bohyně Maat, získaná z luxorského chrámu, má její klidnou tvář.
Anchesenamon se obecně považuje za matku dvou mrtvě narozených dcer, jejichž malá
mumifikovaná těla, každé zakuklené v dvojité rakvi, byla nalezena ve skříňce v Tutanchamonově
hrobce. Vzhledem k tomu, že z tohoto manželství se již nenarodily další děti, neměl Tutanchamon
žádného dědice. Dospívající Tutanchamon prozíravě adoptoval postaršího Aje, svého
pravděpodobně nevlastního dědečka, jako svého dědice. Domněnky, že Aje podpořil svůj nárok na
trůn sňatkem s ovdovělou Anchesenamon jsou založeny na jednom nezpochybnitelném svědectví:
faseta prstenu s kartuší Aje a Anchesenamon. Samozřejmě nemáme žádný záznam, že
Anchesenamon hrála nějakou roli v Ajově vládě.
Názory, že buď Anchesenamon nebo kdokoli další mohl uspíšit smrt královnina manžela, jsou
nepodložené. Anchesenamon, bezdětná a poslední z rodové linie, musela královou smrtí ztratit
mnohem víc, než kdokoliv z králova dvora.
PODIVNÁ KORESPONDENCE
Smrt manžela mohla podnítit Anchesenamon k rozhodnutí odejít do ústraní, do harému. Ale máme
zde jednu indicii, podporující domněnku, že nebyla ochotná vzdát svou pozici bez boje. Kopie
dopisu, napsaného kdysi klínovým písmem, objevená v hlavním městě anatolské chetitské říše
Boghazköy vypovídá o pozoruhodném příběhu. Ovdovělá egyptská královna napsala chetitskému
králi Šuppiluliumovi prosbu o manžela:
Můj muž je mrtvý. Nemám syna. Ale říkají, že ty máš mnoho synů. Kdybys mi dal
jednoho ze svých synů, stal by se mým manželem. Nikdy bych si nevybrala za manžela
někoho ze svých služebníků. …Byl by můj manžel a král egyptský.
Šuppiluliuma se ocitl v silném pokušení. Do Egypta byl poslán vyslanec, který měl zjistit situaci, a
princ Zannanza se vdal na cestu k možnému sňatku. Ovšem nápadník trůnu byl přepaden a zabit,
jakmile dosáhl hranice Egypta.
Jestli byl dopis pravý, musíme konstatovat, že Anchesenamon se ocitla v těžké situaci po nástupu
Aje nebo příštího krále Haremheba.

Pohřeb princezny Maatkare

4. června 2008 v 17:22 | Denisa |  Zajímavosti
Maatkare, dcera Pinudžema I. a Henuttauej, byla božskou manželkou Amonovou, jejíž povinností
bylo žít v celibátu. Když se tedy zjistilo, že Maatkareina rakev, nalezená v blízkosti její matky ve
skrýši v Dér el-Bahrí, obsahuje ještě malé mumifikované tělo, které bylo identifikováno jako malá
princezna Mutemhet, hned se začalo uvažovat o dávném skandálu. Myšlenka, že Maatkare zemřela
při porodu či krátce po něm, ovlivnila i celý výklad anatomů, kteří zkoumali kněžčino tělo:
Makeřiny prsy byly zvětšeny, patrně proto, že kojila…kůže na břiše byla volná a poněkud vrásčitá. Ve
spojení s velkou velikostí poprsí tento fakt podporuje hypotézu pana Maspera o tom, že Makeri zemřela
při porodu nebo krátce po úmrtí malé princezny pochované spolu s ní.
Až nedávno rentgenový průzkum zjistil, že zámotek, prohlašovaný za "malou princeznu", skrývá
ve skutečnosti pozůstatky mumifikovaného paviána, který Maatkare patřil. Povislé poprsí a břicho
princezny mohou být výsledkem přehnané vycpavačské snahy mumifikátorů.

Meritamon

4. června 2008 v 16:37 | Denisa |  Osobnosti
Meritamon je čtvrtou dcerou Ramesse a Nefertari. Zemřela ještě za vlády svého otce a byla
pohřbena v Údolí královen v hrobce QV68.
Tato královna je zchycena na celé řadě pozoruhodných soch. Jednou z nich je nádherná
polychromovaná vápencová socha bez nápisu, zachycující Meritamon obvyklým způsobem jako
ideální mladou novoříšskou královnu s trojdílnou parukou završenou plochou korunou s mnoha
urei (předpokládá se, že dvojitá pera, která se měla tyčit nad ní, se odlomila). Byla nalezena v
blízkosti Ramessea Flindersem Petriem roku 1896. Tento kus, obvykle označovaný jako "bílá
královna", byl určen jako portrét Meritamon téměř o století později, roku 1981, když se podařilo
objevit překvapivě podobnou, jen poněkud větší sochu s určujícím nápisem v troskách
ramessovského chrámu v Achmímu. Třináct metrů vysoký kolos z polychromovaného vápence má
také plochou korunu s kobrami a dvojitá pera.
Další kolosální socha Meritamon byla nedávno objevena v chrámu bohyně Bastet v Deltě, ve městě
Per-Bastet. Tato socha je zhotovena ze žuly a královna na ní má mohutnou paruku a supí čepec.

"Sídliště z nákolních staveb" na Federsee

3. června 2008 v 19:44 | Denisa |  Nejvýznamnější archeologické objevy
Kolem roku 4400 př. n. l. se rozšířila na jezerech pod Alpami sídliště sestávající z nákolních staveb:
od jižní Francie na západě po Slovinsko na východě, od severní Itálie na jihu po jižní Německo na
severu. Slatiny na Federsee mezi Bodamským jezerem a Schwäbische Alb přitom patří nejen k
nejraněji osídleným krajům, ale nabízejí též možnost sledovat sídlištní zvyklosti po dobu více než
3500 let.Zatím je známo osmnáct pobřežních sídlišť s více než 180 domy, jejichž zbytky se výborně
uchovaly v naplaveném bahně a rašelině po záplavách.
Bez ohledu na význam nalezišť v močálech Federsee nevypadají řady kůlů a vrstvy dřevěných fošen
nijak senzačně a po prozkoumání se většinou zase zakryjí rašelinou - bez konzervace by se na
vzduchu rychle rozpadly. Proto zřídili archeologové, biologové a pedagogové na Federsee vedle
muzea, jež ukazuje významné objekty, archeologickou naučnou stezku, která vede slatinami s
nejdůležitějšími místy nálezů.
Od konce poslední doby ledové vyschlo devět desetin tehdejšího jezera. Nejstarší sídliště,takzvaný
schussenriedský kulturní okruh, leží na jižním okraji dnešních močálů okolo Federsee u Bad
Schussenriedu.
Intenzivně byl osídlen i severní břeh Federsee, sedm sídlišť z doby cca mezi lety 3400 až 2600 př.
n. l. vykazuje typické znaky takzvané "horgenské kultury". K jejím zvláštnostem patřily domy
dlouhé přes deset metrů, jež stály hustě vedle sebe po obou stranách vesnické cesty, kromě toho
bylo poprvé v jihoněmeckém prostoru použito kola a vedle hovězího dobytka a ovcí se jako
užitkové zvíře začalo pěstovat prase domácí. Dále lze doložit používání hliněných pečetidel a
závaží do tkalcovských stavů, dovezených jednoznačně z krajů na jih od Alp. Ve Veroně se zase
našla keramika s rohožovým vzorem z jižního Německa. Již ve 4. Tisíciletí př. n.l. vedla cesta do
dnešní Itálie přes centrální Alpy: z prostoru horního Dunaje přes Bodamské jezero, Alpenrhein,
centrální Alpy, Etschtal a jižní Tyroly. A právě na této cestě byl nalezen "Ötzi", podle dnešního
stavu znalostní kurýr, který neustále cestoval sem a tam přes Alpy.
Zhruba po osmi staletích přestávky v osídlení - podle dosavadního stavu zkoumání - začali lidé
doby bronzové budovat od 16. Století př. n. l. na Federsee nová sídliště, jež se však od předešlých
výrazně lišila. Domy již nebyly volně rozptýleny, ale stály nyní těsně vedle sebe a chránil je vysoký
val. Toto sídliště se nazývalo po svém objeviteli "Foschnerovo sídliště".
Pro periodu 1100 až 850 př. n. l. lze doložit přinejmenším tři sídlištní období.
V následujícím období bylo jezero využíváno především k rybolovu a jako místo kultovních obětí.
Rašeliniště byla pro tehdejší lidi především místem nahánějícím hrůzu, obývaným démony, které
bylo nutno uchlácholit. Dodnes není jasné, zda četné mrtvoly nalézané v rašeliništích zejména v
severním Německu a Holandsku představují kultovní oběti.

Alexandrie

2. června 2008 v 8:16 | Denisa |  Zajímavá místa
Město na egyptském středozemním pobřeží je neoddělitelně spjato se dvěma z nejskvělejších jmen
historie: s Alexandrem Velikým a Kleopatrou.Alexandr Veliký se poté, co vyhnal z Egypta Peršany,
vydal na cestu do oázy Síva, aby se dotázal orákula. Když se dostavil v malé rybářské vesničce
Rhakotis, poznal ihned příznivou polohu tohoto protáhlého hřbetu pahorků, situovaného mezi
mořem a vnitrozemským jezerem Mareótis na západním okraji nilské delty, před nímž leží ostrov.
Mělo zde dojít nejen k úspěšnému založení jednoho z mnoha jím založených měst, ale měla zde
vzniknout v příštích staletích největší metropole středomoří a místo,kde bude pohřben:Alexandrie.
Ptolemaios I., nejprve místodržitel, poté král Egypta, dal spojit hrází ostrov Faros s pevninou a
získal tak dva chráněné přístavy. Obchodovalo se zde s kovy ze západního Středomoří, s egejským
olivovým olejem a vínem, s barvivy, se slonovinou a zlatem z přední Asie i s obilím, papyrem a
vonnými látkami z Egypta samotného.
Ptolemaios I. byl první, kdo využil Alexandrova mýtu. Dal unést nabalzamované tělo největšího
vojevůdce všech dob, jež mělo vlastně spočinout v Alexandrově vlasti Makedonii, do Egypta.
Alexandrie se stala hlavním městem s chrámy a paláci z mramoru a červené žuly. Nejkrásnější
budovou ve městě bylo prý gymnasion se 180 metrů dlouhým peristylem. Múseion bylo nejen
chrámem devíti Mús, ale zároveň také centrem vědeckého bádání a umělecké tvořivosti.
Ptolemaiovci zde nejen po dvě staletí shromažďovali nejdůležitější texty tehdejšího světa, ale
nechali například překládat i výtisky Tóry do řečtiny. Knihovna měla 500 000 až 700 000 svitků,
a byla tak rozsáhlá, že část svitků bylo nutno umístit v Serápidově chrámu. Když větší část
knihovny ze sporů o trůn mezi Kleopatrou a Ptolemaiem XIV. Shořela, byl snad největší poklad
starověkého vědění nenávratně ztracen.
Patronem města se stal řecko-egyptský bůh Serápis, jehož svatyně se tyčila v jihozápadní části
města na přirozené výšině. Zhruba 175 krát 75 metrů velká svatyně ukrývala ve svém nitru sochu
s jeho průvodcem, trojhlavým psem Kerberem - společně střežili bránu do podsvětí.
V sousedním východním přístavu, laguně tvořené výběžkem pevniny a ostrovem Faros, byly
zakotveny královské galéry dokonce až se 4000 veslaři a nad tím vším zářil oheň legendárního
majáku na Faru.
Co však z této starověké nádhery zůstalo? Málo, ba téměř nic. 21. července roku 365 n. l. zničila
mohutná přílivová vlna, patrně následek podmořského zemětřesení, pobřežní pás v celém
jihovýchodním Středomoří a strhla i část umělého náspu, na němž stály paláce. Protože hladina
moře od té doby stoupla, jsou dnes trosky palácových a přístavních zařízení pod vodou.Výjimkou
tvoří malý starověký park okolo takzvaného Pomeiova sloupu v jihozápadní části města. Avšak 30
metrů vysoký monolit nebyl postaven k poctě ani Pompeiovi, ani Diocletianovi, který Alexandrii
osm měsíců obléhal a poté dobyl. Ve skutečnosti to byla součást Serápidovy svatyně,která tu kdysi
stála a z níž se však dochovaly jen základy a pár kleneb podzemních prostor.
Blízko starověkého parku se nacházejí katakomby Kóm el-Šukafa, jejichž hrobky pocházejí z 1. a
2. století n. l. a v nichž se mísí řecké, staroegyptské a římské slohové prvky.
Ne nadarmo se Alexandrii říká " město legend". V devadesátých letech 20. století objevili potápěči
ve východní přístavní rejdě areál s tisíci starověkých stavebních dílů, sloupů a soch a nálezy zčásti
vylovili. Mají za to, že objevili nejen části majáku a artefakty z paláců, ale i jejich někdejší místa.
Od roku 1994 objevil tým potápěčů Jeana-Yvese Empereura před přístavním molem pevnosti Kvajt
Bejt v hloubce 6 až 8 metrů areál se zhruba 3000 starověkých nálezů - včetně sloupů a postav
sfing. A na stránky tohoto výzkumu se můžete podívat ZDE