Červenec 2008

Teotihuacán

28. července 2008 v 13:37 | Denisa |  Nejvýznamnější archeologické objevy
Nevíme, zda byla měsíční pyramida opravdu zasvěcena Měsíci a sluneční opravdu slunci. Název " Třída mrtvých" je určitě nesprávný, neboť Aztékové pokládali obrovské pyramidy, v jejich době již zarostlé vegetací, za hrobní mohyly. Ani název místa nepochází od původních obyvatel, ale od Aztéků, kteří vysočinu osídlili teprve pět staletí poté, co bylo město opuštěno. Přesto nelze pro lokalitu najít lepší název než " Teotihuakán", což bývá různě překládáno jako " místo, kde bydlí bozi" nebo " místo, kde se lidé stávají bohy".
Tyto impozantní ruiny první klasické kultury středoamerické vysočiny stojí zhruba 50 km severovýchodně od města Mexika - samotné kultovní centrum s chrámy a pyramidami zaujímá plochu několika čtverečních km.
Centrální osu tohoto řádu tvoří široká, od jihu k severu procházející procesní třída dlouhá více než 2 km. Po její pravé straně se rozkládá nejprve rozlehlá "citadela". Ta byla patrně panovnickým sídlem, v jehož středu se tyčí Quetzalcoatlův chrám. Zde se poprvé ve středoamerických dějinách vynořuje postava Quetzalcoatla, okřídleného hadího boha, jenž se v průběhu dějin rozšířil po celé střední Americe. Chrám tvoří dvě stupňovité pyramidy, jejichž fasády se architektonicky vyznačují takzvaným slohem talud-tablero, šikmé stěny svahů opakovaně přerušují dvojité římsy vystupující jako jakési skříňky.
Na severu ústí Třída mrtvých od malého náměstíčka, které vede k Měsíční pyramidě. Ta je asi 45 m vysoká,, protože je však vybudována na kopci, vypadá větší. Na její plošině byl ještě jeden chrám: nešlo totiž o hrobku jako u egyptských pyramid, ale o neustále používané místo kultu. Avšak z tohoto chrámu nezbylo poté, co byl vrcholek Měsíční pyramidy počátkem 20. Století odstřelen, nic. Bohy, jimž byly tyto kultovní stavby věnovány, známe kromě Quetzalcoatla zase jen jejich Aztéckými jmény, např. Tlaloka, boha deště, anebo bohyni vod Chalchiutlicue.
Nad ostatními stavbami procesní třídy vyniká mohutná, na čtyři stupně rozčleněná Sluneční pyramida. Zhruba jeden milion kubických metrů vyplňovaného materiálu je opláštěn vrstvami kamene a malty. Se svými 70 metry je jen z poloviny tak vysoká jako Cheopsova pyramida v Gíze, ale její základna je srovnatelná s její egyptskou sestrou. Na horní plošinu - ta bezpochyby sloužila lidským obětem - vedou schody. Nevíme, ze kterého kmene zakladatelé Teotihuakánu pocházeli ani jakým jazykem mluvili. Protože se jejich písmo vyvinulo jen do rudimentární podoby, zůstane jejich původ i víra pro nás záhadou. Před našim letopočtem byl Teotihuacán jen malé sídlo, které soupeřilo se sousedním městem Cuicuilco. To však bylo ve 2. Století n. l. zničeno výbuchem vulkánu a Teotihuacán zažil vzestup a pak se stal metropolí. Centrum bylo rozšířeno na místo kultu, obytné domy přesunuty dál a celé město vybudováno na půdorysu šachovnice.
Na zhruba dvaadvaceti čtverečních km žilo v 6. Století v Teotihuacánu snad až 200 000 lidí. Do dnešní doby bylo identifikováno 2000 obytných komplexů, z nichž některé byly prozkoumány. Tvořily je jednoposchoďové budovy, v nichž byly zapuštěny četné dvory až se 160 místnostmi. Stěny byly omítnuty sádrou a pomalovány pohádkovými bytostmi, rostlinnými ornamenty a geometrickými figurami výrazných barev, hlavně zelené a červené. Obyvatelé vyvíjeli činnost i v jiných uměleckých oborech: tkali látky a vyráběli keramiku, zpracovávali tyrkys a jadeit na filigránní šperky a z obsidiánu zhotovovali nože a zbraně. Zvláštní pozornost vzbudily posmrtné masky z jadeitu nebo z jiných materiálů a pokryté jadeitovými destičkami. Důležitou roli hrálo tvrdé sopečné sklo obsidián, z něhož se zhotovovaly zbraně a hroty ke zbraním. Protože se tento obzvlášť tvrdý kámen těžil a zpracovával především v oblasti Teotihuacánu, mělo na něj město po celá staletí monopol.
Kolem roku 700 byl Teotihuacán opuštěn a zčásti zničen, ovšem důvody neznáme. Teotihuacán byl vystavěn na pevném podloží a bude nejspíš i za 1000 let podávat impozantní svědectví o neznámých vládcích nad bohy a obsidiánem.

Persefona

23. července 2008 v 14:49 | Denisa |  Řecký mýtus
Dcera nejvyššího boha Dia a bohyně Démétry, manželka vládce podsvětí Háda.
V temné říši podsvětí měla stejné postavení jako Diova manželka Héra na Olympu: byla Hádovou spoluvládkyní nad duchy mrtvých a podsvětními bohy.Žárlivě střežila, aby žádný zemřelý z jejich království neunikl a aby se každý smrtelník včas do něho dostal, byla neúprosná a nelítostná jako sám Hádes, nenáviděla život a byla nenáviděná lidmi i bohy. Jedinou její radostí a útěchou bylo, že vládne děsům a hrůzám, který se každý bojí.
Na trůn bohyně podsvětí se dostala proti své vůli, ale svému postavení se ochotně a rychle přizpůsobila. Mládí prožila mezi nymfami v Nýse, bavila se s nimi tancem a zpěvem, procházkami po loukách, trháním květů a podobnými drobnými dívčími radostmi. Když jednou při procházce utrhla kvítek smrti narcis, rozestoupila se před ní náhle země a z hlubin se vynořil bůh Hádes, v okamžiku se jí zmocnil a doslova se s ní propadl do země. Stačila ještě zoufale vykřiknout, ale Déméter, která se za ní ihned rozeběhla, nenašla po ní ani stopy. Devět dní bloudila pak nešťastná matka bez jídla a pití po zemi a marně jí hledala, nakonec jí prozradil vševidoucí bůh slunce Hélios, co se stalo. Déméter se nato vypravila na Olymp a zahrnula Dia výčitkami: prý bez jeho vědomí nemohl Hádes spáchat takovou hanebnost, a ať se tedy postará, aby jí dceru okamžitě vrátil. Zeus poslal ihned do podsvětí svého posla Hemra, aby tlumočil Hádovi Déméteřino přání. Bylo však pozdě: Hádes se mezi tím s Persefonou oženil
a dal jí sníst jádra granátového jablka, jež bylo symbolem manželství, a když někdo něco v podsvětí snědl, nemohl se už vrátit mezi živé na svět. Po dlouhém vyjednávání dosáhl Zeus kompromisu: Déméter svolila, že její dcera zůstane Hádovou manželkou a bude s ním přebývat třetinu roku v podsvětí, a Hádes se zavázal, že ji vždy na dvě třetiny roku propustí na svět, aby tam žila se svou matkou. Tak se také stalo: na jaře přichází Persefona na svět a Déméter dává z radosti nad shledáním s dcerou plodivou sílu rostlinám, aby jí celá příroda vítala květy a zelení, když se pak Persefona vrací na konci podzimu do říše mrtvých, Déméter truchlí a s ní se odívá do smutečního šatu celá příroda.

Asepse a antisepse

21. července 2008 v 14:17 | Denisa |  Dějiny medicíny
V nemocničních sálech leželi v 19. Století lidé, kteří byli sice zbaveni hrůzných bolestí na operačním stole, ale ze zdařilé operace se neradovali, protože si uvědomovali, že je s velkou pravděpodobností čeká smrt. Jeden nebo dva dny po operaci se nemocní cítili ještě dobře, potom se však dostavila obávaná třesavka, rána se zanítila a začala hnisat. Horečka stoupala a dosahovala takových hodnot, že nemocní museli být přivazováni k lůžkům, aby si v horečce nestrhávali obvazy nebo neskočili z okna. Nasládlý pach pronikal nejen operačním sálem a celou nemocnicí, ale zamořoval i vzduch v okolí.
Někteří lékaři si povšimli, že lidé léčení doma jsou mnohem méně ohroženi. Jiní zkoušeli různé metody obvazů. Např. francouzský chirurg Percy v r. 1795 používal alkoholový obvaz a docílil tak toho, že ze 128 amputací, jež v tomto roce provedl, došlo jen ke 12 úmrtím. Ve stejné době byla v pařížských nemocnicích běžná úmrtnost 60 - 80 %. Mnichovskému chirurgovi Nussbaumovi v době před antisepsí ze 64 amputovaných zemřelo 60 pacientů. Jistý autor spočítal úmrtnost na amputaci a resekci z doby předantiseptické na 50% případů, při již vžité antisepsi na 3%.
Hospitalismus - tak byla nazývána smrtící infekce, otrava krve a gangréna, která vedla k vylidňování chirurgických oddělení cestou na hřbitov a novým příchozím na operační sál dávala malou naději na přežití. Lékaři tehdy operovali v oděvech, ve kterých přišli z ulice, ve vysokých botách, nitě k šití ran si věšeli do knoflíkových dírek, čím špinavější kabát, tím více svědčil o úspěšné praxi svého majitele. Součástí operačního sálu byl i dřez s kohouty, porcelánové mísy s houbami, kbelík písku s lopatkou na posypání kluzkých krvavých skvrn na podlaze.
O pravděpodobně největší objev medicíny v 19. Století - vědeckou diagnostiku infekčních nemocí se zasloužil francouzský chemik Louis Pasteur, který ač nebyl lékařem, objevil patogenní roli mikroorganismů. Pro lidskou patologii měl bezprostřední význam jeho objev očkování proti vzteklině oslabenou vakcínou. Základní principy lékařské mikrobiologie pak položil svou dlouholetou systematickou prací Robert Koch, objevitel původců sněti slezinné, tuberkulózy a cholery. V poslední třetině 19. Století se bakteriologie stala vůdčím odvětvím medicíny, umožnila nalézt příčiny mnoha nemocí a poté vytvořila podmínky k jejich léčbě. " Lovci mikrobů" - Koch, Loefler, Ebert, Yersin, Bruce a mnozí další během 18 let dopadli a zneškodnili 18 původců infekcí. Následovaly objevy přenašečů infekčních nemocí - vši šatní, moskytů atd. Objevení specifických bakteriálních jedů a možnost imunizace antitoxinem znamenala kolem r. 1890 začátek éry pasivní sérové terapie.

Harémové manželky

14. července 2008 v 21:08 | Denisa |  Zajímavosti ze Starého Egypta
Značný postup za královnami, hlavními manželkami si držely další královy manželky - ženy ubytované v královském harému, které mohly v dobách dynastických krizí být povolány z relativně nejasné pozice, aby se staly příští Královnou matkou. Egyptské harémové paláce byly pozoruhodnými institucemi: ekonomicky nezávislé ženské komunity založené jako domov pro ženy osoby závislé na králi - jeho sestry, tety, manželky a ženy zděděné po jeho mrtvém otci, jejich děti, služebnictvo a pomocníky. Novodobý zájem se ovšem soustředil hlavně na královy četné manželky.
Od nejranějších dob byli egyptští králové polygamní a v tomto ohledu se lišili jak od svých bohů, tak svých poddaných. Polygamie nabízela samozřejmě výhody. Dovolovala králi zdůraznit bohatství-pouze bohatý muž si mohl dovolit držet více manželek a dětí, samozřejmě pokud je neposlal do práce. To zdůrazňovalo královu odlišnost od obyčejných lidí a dovolovalo mu vytvořit řadu simultánních diplomatických aliancí. Byla tím také zajištěna zásobárna vznešených chlapců, dobře připravených a schopných zaujmout otcovo místo, kdyby v důsledku nějakého neštěstí Velká manželka pozbyla plodnosti. Avšak systém měl své nevýhody. Příliš mnoho synů porozených různými manželkami rovnocenné úrovně mohlo spíše poškodit než ochránit následnictví trůnu, neboť příliš mnoho ambiciózních žen mohlo představovat pro krále potenciální nebezpečí.
Ačkoliv všechny harémové manželky byly královnami, neměly s hlavními královnami rovnocenné postavení. Některé z nich byly dcerami nebo sestrami egyptských králů, některé byly princeznami z cizích rodů poslaných do Egypta za účelem diplomatického sňatku a některé - často popisované v moderních textech jako konkubíny nebo milenky, tedy termíny, které v sobě nesou pejorativní kulturní konotace - byly ženami z níže postavených rodů, a proto by těžko mohly sehrát podstatnější úlohu ve státních záležitostech. Skrytý život harémové královny byl značně odlišný od veřejného života královny manželky. My dnes můžeme již jen hádat, jaké napětí muselo existovat mezi mladšími, odhodlanějšími manželkami, když se předháněly, aby upoutaly královu pozornost. Bez jakéhokoliv pověření k oficiálním povinnostem a bez soukromého majetku, který by řídily, neměly harémové manželky pouze malý vliv na politický, nebo náboženský život. Zřídka se v našem objevují a také jejich jména a místa jejich hrobů jsou dnes téměř zapomenuta. Ale někdy, v dobách národní slabosti, mohly vystoupit ze stínu, aby se staly součástí historických událostí.

Orfeus

10. července 2008 v 11:34 | Denisa |  Řecký mýtus
Orfeus, syn thráckého krále Oiagra a Múzy Kalliopy, byl nejslavnějším básníkem a hudebníkem, jaký kdy žil. Apollón mu věnoval lyru a Múzy ho na ni naučily hrát tak, že nejen okouzloval divokou zvěř, ale dosáhl toho, že se stromy a skály hnuly z místa a šly za zvuky jeho hudby. Množství prastarých horských dubů, rozestavěných k jednomu z jeho tanců, stojí dosud v thrácké Zóně tak, jak je opustil.
Po návštěvě v Egyptě se Orfeus připojil k Argonautům a plul s nimi do Kolchidy. Cestou jim jeho hudba pomohla překonat mnohé nesnáze. Vrátil se, pak se oženil s Eurydikou, jíž někteří říkají Agriopé, a usadil se mezi divokými thráckými Kikony.
Blízko Tempé, v údolí řeky Péneiu, potkala Eurydika Aristaia, který se jí pokusil znásilnit. Jak utíkala, šlápla na hada a zemřela na jeho uštknutí. Orfeus ale sestoupil odvážně do Tartaru a doufal, že ji přivede zpátky. Použil vchodu, který se otevírá v Aornu v Thesprótii, a při svém příchodu nejenže svou lkavou hudbou očaroval převozníka Charóna, psa Kerbera a tři soudce, ale načas zastavil i muka zatracenců. Hádovo sveřepé srdce obměkčil do té míry, že mu dovolil vyvést Eurydiku vzhůru na svět. Hádes si určil jedinou podmínku: Orfeus se nesmí za sebe ohlédnout, dokud nebude Eurydika bezpečně zpátky na slunečním světle. Eurydika následovala Orfea temnou chodbou a vedly ji tóny jeho lyry. Teprve když se Orfeus znovu ocitl v záři slunce, ohlédl se, aby se podíval, zda je ještě za ním. Tak ji ztratil navždy.
Když vpadl do Thrákie Dionýsos, Orfeus nedbal a neprojevoval mu žádnou úctu. Zasvěcoval naopak lidi do jiných tajných mystérií, kázal, že obětní vražda je zlo, a thráčtí muži naslochali s úctou. Vstával každé ráno, aby pozdravil na vrcholku hory Pangaiu východ slunce, a hlásal, že největší ze všech bohů je Hélios, kterého jmenoval Apollón. Rozzlobený Dionýsos na něho v makedonském Deiu poštval menády. Počkaly, až muži vstoupí do chrámu, kde Orfeus sloužil jako kněz, zmocnily se zbraní postavených venku, vpadly dovnitř, povraždily své muže a roztrhaly Orfea na kusy. Jeho hlavu hodily do řeky Hebru. Ta však plula po hladině a stále ještě zpívala, až doplula na moře, které jí doneslo k ostrovu Lesbos.
Se slzami v očích posbíraly Múzy jeho údy a pohřbily je v Leibethře na úpatí hory Olympu, kde teď slavíci zpívají sladčeji než kdekoli na světě. Menády se pokusily smýt ze sebe Orfeovu krev v řece Helikónu. Ale říční bůh se skryl pod zem, zmizel téměř na dvaadvacet stadií a znovu se vynořil už pod jménem Bafyra. Tak se vyhnul tomu, aby nenapomáhal při vraždě.
Orfeus prý odsuzoval promiskuitu menád a hlásal lásku homosexuální. Afrodita se tedy necítila méně dotčená než Dionýsos. Ostatní bohové na Olympu však nemohli vraždu považovat za oprávněnou, a Dionýsos zachránil menádám život tím, že je změnil v duby, připoutané k zemi kořeny. Thráčtí muži, kteří krveprolití přežili, se rozhodli své ženy tetovat, aby vícekrát nevraždily kněze. Ten zvyk se udržel do dnešního dne.
Co se týče Orfeovy hlavy, zaútočil na ni nejprve žárlivý lémnijský had a potom ji uložili k odpočinku v atické jeskyni, zasvěcené Dionýsovi. Tam ve dne v noci věštila, až Apollón zjistil, že jeho věštírny v Delfech, Gryneiu a Klaru jsou liduprázdné. Přišel a křikl na ni: "Přestaň se plést do mých věcí. Už jsem snášel dost dlouho tebe i tvůj zpěv!" Nato hlava umlkla. Podobně i Orfeova lyra doplula k Lesbu a byla uložena v Apollónově chrámu. Na jeho přímluvu a na přímluvu Múz byla pak umístěna na obloze jako souhvězdí Lyry.

Sudičky

8. července 2008 v 20:39 | Denisa |  Řecký mýtus
Existuje trojice sudiček, oblečených v bílém, které zplodil Erebos s Nocí, jmenují se Klóthó, Lachesis a Atropos. Nejmenší, ale nejhroznější z nich je Atropos.
Zeus, který váží životy lidí a zpravuje sudičky o svých rozhodnutích, prý může úmysl změnit a zakročit, zachce-li se mu zachránit někoho ve chvíli, kdy má Atropos nůžkami přestřihnout nit života, již Klóthó odvíjí na vřeteni a Lachesis měří prutem. Dokonce i lidé sami tvrdí, že mohou do jisté míry ovlivňovat svůj vlastní osud, vyhýbají-li se zbytečnému nebezpečí. Mladší bohové se proto sudičkám vysmívají, a někdo říká, že prý je jednou Apollón ze škodolibosti opil, aby zachránil svého přítele Adméta před smrtí.
Jiní naopak tvrdí, že jim sám Zeus podléhá, jak mu to jednou ve věštbě prozradila Pýthie, nejsou to totiž jeho děti, ale parthenogenní dcery velké bohyně Nutnosti, jíž se neodváží odporovat ani bohové a které se říká "silný osud".
V Delfech uctívají jenom dvě sudičky: jednu pro narození a druhou pro smrt, v Athénách je Afrodité Úrania pokládána za nejstarší z nich.
Zdá se, že tento mýtus je postaven na zvyku vetkávat do povijanu novorozeněte rodinné a klanové znaky, a tak mu přidělit ve společnosti místo, ale Moiry, tři sudičky, představují trojjedinou Měsíční bohyni, a proto mají bílé roucho a lněnou nit, zasvěcenou bohyni v podobě Isidině. Klóthó je "přadlena", Lachesis "měřička", Atropos " neodvratitelná" nebo "nevyhnutelná". Moira znamená " podíl","fáze" a měsíc má tři fáze a tři podoby: nový měsíc je panenskou bohyní jara, prvním obdobím, měsíc v úplňku je bohyní-ženou, spjatou s létem, obdobím druhým, a starý měsíc je bohyní-stařenou na podzim, obdobím třetím.
Když se Zeus chopil svrchované moci a tedy i práva odměřovat lidský život, nazval sám sebe "vůdcem sudiček", asi proto se v Delfech nevyskytuje Lachesis, "měřička". Ale tvrzení, že Zeus je jejich otcem nebere vážně Aischylos, Hérodotos ani Platón.
Athéňané nazývali Afroditu Úranii "nejstarší sudičkou", protože představovala ženu-bohyni, jíž byl o letním slunovratu v pradávných dobách obětován posvátný král. "Úrania"znamená "královna hor".

Pět lidských věků

7. července 2008 v 21:01 | Denisa |  Řecký mýtus
Někdo popírá, že lidi stvořil Prométheus nebo že by lidé vznikli z hadích zubů. Říkají, že je Země zrodila sama od sebe, zvláště z atické půdy, jako své nejlepší plody, a že první se u jezera Kópajského v Boiótii objevil Alalkomeneus, dokonce ještě dřív, než existoval měsíc. Radil Diovi při roztržce s Hérou a vychovával Athénu, když byla ještě malé děvčátko.
Tito lidé patřili k pokolení, kterému se říká zlaté. Vládl jim Kronos a žili bez starostí a námahy, jedli jenom žaludy, divoké plody a med, který kapal ze stromů, pili ovčí a kozí mléko, nikdy nezestárli, hodně tancovali a smáli se. Smrt pro ně nebyla horší než spánek. Všichni už odešli, ale jejich duchové žijí dál jako strážci krásných venkovských zákoutí, nosí lidem štěstí a chrání spravedlnost.
Po nich přišlo stříbrné pokolení, které jedlo chléb a jež stvořili rovněž bohové. Muži byli ve všem podřízeni matkám a neodvažovali se neuposlechnout, ačkoliv se dožívali i sta let. Byli hádaví a nevědomí, bohům nikdy neobětovali, ale alespoň mezi sebou neválčili. Zeus je všechny vyhladil.
Po nich přišlo pokolení bronzové, které spadlo jako plody z jasanu a mělo bronzové zbraně. Jedli chleba a maso a z války měli potěšení, protože to byli zpupní a nelítostní lidé. Všechny si je vzala černá smrt.
Čtvrté pokolení bylo rovněž bronzové, ale vznešenější a ušlechtilejší, neboť je zplodili bohové se smrtelnými matkami. Bojovali slavně při obléhání Théb, při výpravě Argonautů a v trojské válce. Stali se Héroy a žijí v Elysiu.
Páté pokolení je dnešní, železné. Jsou to nehodní potomci čtvrtého: zvrhlí, krutí, nespravedliví, zlomyslní, chlípní, nevděční k rodičům a zrádní.

Zrození Afrodity

6. července 2008 v 21:15 | Denisa |  Řecký mýtus
Afrodita , bohyně touhy, povstala nahá z mořské pěny a na mušli ústřice doplula nejdříve k ostrovu Kythéra, ale když zjistila, že je to jen malý ostrov, plula dál k Peleponésu a nakonec se usadila v Pafu na ostrově Kypru, který je dosud hlavním místem jejího kultu. Ať vkročila kamkoli, vyrůstala za ní tráva a květiny.. V Pafu přispěchaly dcery bohyně Themis, Hóry, aby ji oblékly a ozdobily.
Někdo tvrdí, že vznikla z pěny, která se shlukla kolem Úranových genitálií, když je Kronos odhodil do moře, jiní zase, že ji Zeus zplodil s Diónou, dcerou buď Okeána a mořské nymfy Thétydy, nebo dcerou Vzduchu a Země. Ale všichni se shodují v tom, že Afrodita vychází doprovázena holubicemi a vrabci.
Afrodita je táž široko daleko vládnoucí bohyně, která povstala z Chaosu a tančila na mořské hladině a byla v Sýrii a v Palestině uctívána jako Ištar nebo Aštaróth. Její kult měl hlavní sídlo v Pafu, kde dosud v troskách obrovského chrámu z římské doby ukazují původní bílé anikonické zobrazení bohyně, každé jaro se tam její kněžky koupaly v moři a vycházely odtud omlazené.
Říká se o ní, že je dcerou Dióny, protože Dióné byla bohyní dubu, na kterém hnízdila holubice, symbol lásky. Zeus tvrdil, že je jejím otcem, když se zmocnil Dióniny věštírny v Dódóně, a když se tak Dióné stala její matkou. Téthys a Thétis jsou jména bohyně v roli stvořitelky a bohyně moře, protože život začal v moři. Holubice a vrabci jsou známi svou vilností, a mořské stravě jsou dosud po celém středomoří připisovány eroticky povzbuzující účinky.
Kythéra byla důležitým střediskem krétského obchodu s Peloponésem a asi odtud se uctívání Afrodity dostalo do Řecka. Krétská bohyně byla úzce spojena s mořem. Mušle pokrývaly podlahu její palácové svatyně V Knóssu, na gemě z irské jeskyně je zobrazena, jak troubí na tritónku a vedle jejího oltáře leží mořské sasanky, mořský ježek a sépie jí byly zasvěceny. Tritónka byla nalezena v její prastaré svatyni ve Faistu a ještě více se jich našlo v pozdně minojských hrobech, kde byly i jejich terakotové napodobeniny.

Olympský Mýtus o stvoření světa

6. července 2008 v 18:59 | Denisa |  Řecký mýtus
Na počátku všech věcí se matka Země vynořila z Chaosu a ve spánku porodila syna Úrana. Hleděl na ni laskavě z hor, oplodňoval deštěm její tajné skuliny a ona rodila trávu, květiny a stromy s příslušnými zvířaty a ptáky. Tentýž déšť způsobil, že řeky tekly a kotliny se naplňovaly vodou, tak vznikla jezera a moře.
Její první děti, storucí obři Briareós, Gyges a Kottos, měly podobu napůl lidskou. Pak se objevili tři divocí jednoocí Kyklópové, stavitelé obrovských staveb a mistři kovářského řemesla, kteří žili nejprve v Thrákii, později na Krétě a v Lykii. S jejich syny se Odysseus setkal na Sicílii. Jmenovali se Brontes, Steropes a Arges a v podzemí sopky Etny sídlili jejich duchové, protože je samotné zabil Apollón, aby pomstil Asklépiovu smrt.
Libyjci však tvrdí, že se před Storukými narodil Garamas, a když povstal z nížiny, nabídl prý matce Zemi oběť v podobě sladkých žaludů.

Homérský a orfický mýtus o stvoření světa

6. července 2008 v 14:11 | Denisa |  Řecký mýtus
Někteří lidé tvrdí, že všichni bohové a všichni živí tvorové vznikli v proudu Ókeanu, který tvoří kolem světa pás, a že matkou všech jeho dětí byla Thétys.
Ale orfikové praví, že se Vítr dvořil černokřídlé Noci, bohyni, před níž cítí bázeň i Zeus, a ta že snesla v lůnu Temnoty stříbrné vejce. Z toho vejce se vylíhl Erós, kterému někteří říkají Fanes, a uvedl celý svět do pohybu. Erós byl hermafrodit, měl zlatá křídla, a protože měl čtyři hlavy, řval někdy jako lev, bučel jako býk, jindy syčel jako had nebo bečel jako beran. Noc, která mu dala jméno Erikepaios a Prótogenos Faethón, s ním žila v jeskyni a sama představovala trojici: Noc, Řád, Spravedlnost. Před jeskyní seděla matka Rheia, před níž nebylo úniku, a přivolávala hrou na mosazný bubínek pozornost k proroctvím bohyně. Fanes stvořil zemi, oblohu, slunce a měsíc, ale trojjediná bohyně nad světem vládla, dokud její žezlo nepřešlo na Úrana.

Pelasgický Mýtus o stvoření světa

5. července 2008 v 20:15 | Denisa |  Řecký mýtus
Na počátku povstala nahá z chaosu Eurynomé, Bohyně všech věcí, a protože nenašla pro bohy pevnou oporu, oddělila od oblohy moře a tančila osamělá na jeho vlnách. Tančila směrem k jihu a vítr, který se za ní zvedal, zdál se být něčím novým a svébytným, s čím by bylo možné začít tvořit svět. Otočila se, uchopila ten severní vítr, třela jej v dlaních a hle - byl tu veliký had Ofión. Eurynomé tančila, aby se zahřála, tančila divočeji a divočeji, až se Ofióna zmocnil chtíč, ovíjel se kolem těch božských údů, a nakonec neodolal a musel se s ní spojit. Severní vítr, kterému také říkají Boreas, totiž oplodňuje, proto se kobyly často otáčejí zadkem k větru a rodí hříbata bez účasti hřebce. Stejně počala i Eurynomé.
Vzala pak na sebe podobu holubice, seděla na vlnách a v příslušné době vyseděla vejce všehomíra. Na její příkaz se Ofión několikrát kolem vejce obtočil, až potom, už vysezené, prasklo vedví. Vyhrnuly se z něho všechny věci, které existují - děti bohyně Eurynomé: slunce, měsíc, planety, hvězdy a země s horami a řekami, stromy, rostlinami a živočichy.
Eurynomé a Ofión se usadili na hoře Olympu, kde bohyni rozhněval Ofión tvrzením, že svět je jeho dílem. Bez otálením mu vykopla zuby, zranila ho patou na hlavě a zahnala ho do temných děr pod zemí.
Bohyně pak stvořila sedm hvězdných mocností a každé přidělila Titánku a Titána. Theiu a Hyperióna Slunci, Foibu a Atlanta Měsíci, Diónu a Kria planetě Marsu, Métidu a Koia planetě Merkuru, Themidu a Eurymedonta planetě Jupiteru, Thetidu a Ókeana Venuši, Rheiu a Krona planetě Saturnu. Prvním člověkem byl však Pelasgos, praotec Pelasgů. Povstal z arkadské půdy a po něm ještě další, které naučil stavět chýše, jíst žaludy a šít z prasečích kůží jednoduchý oděv, jaký ještě dodnes nosí chudí lidé na Euboli a ve Fókidě.

Antiopé

3. července 2008 v 20:47 | Denisa |  Řecký mýtus
Jméno Antiopé - nejznámější jeho mýtickou nositelkou byla vůdkyně Amazonek, kterou zajal Héraklés při výpravě za Hippolytiným pásem a daroval svému druhu Théseovi, jenž se s ní pak oženil. Stihl ji tragický osud: zamilovala se do svého dřívějšího nepřítele, a když Amazonky přitáhly k Athénám, aby ji osvobodily, vypravila se s Théseem proti svým bývalým družkám a v boji zahynula.
Jiná Antiopa byla manželkou makedonského krále Píera, který dal svým devíti dcerám jména Múz, tyto dívky vyzvaly pak ve své domýšlivosti Múzy k soutěži, byly však přemnoženy a za trest proměněny ve straky.
V Thébských mýtech se setkáváme s Antiopou, jež byla dcerou krále Nyktea (podle jiné verze říčního boha Ásópa) a milenkou nejvyššího boha Dia, měla s ním dva syny siláka Zétha a hudebníka Amfíona, kteří se stali později králi v Thébách.
Z Antiop se největší pozornosti antických malířů a sochařů těšila především Théseova manželka, pozornosti moderních umělců pak Diova milenka: Corregio namaloval Antiopin spánek ( kolem r. 1520) a Watteau Dia a Antiopu (kolem r. 1720, oba tyto obrazy jsou dnes v pařížském Louvru).