Září 2008

Ženy v literatuře

27. září 2008 v 21:08 | Denisa |  Zajímavosti ze Starého Egypta
Ženy v literatuře

Egyptské suché podnebí umožňuje zachování značného množství písemných pramenů: nalézáme monumentální reliéfy, papyrové a kožené svitky a neoficiální poznámky na vápencových úlomcích a keramických střepech. S méně než desetiprocentním podílem gramotné populace - a to ještě především mužů střední a vyšší třídy - nám však zápisy nemohou poskytnout nezaujatý pohled na život ve starověkém Egyptě. Nicméně přítomnost ženy v součastné literatuře nám umožňuje alespoň částečně porozumět tomu, jak se na ženy tehdejší společnost dívala. Nejstarší fiktivní příběhy se datují do období Střední říše. Rejstřík námětů sahá od jednoduchých dobrodružných historek až po rafinované alegorie, připouštějící výklad na mnoha odlišných úrovních. Ale napříč touto škálou zaráží pozoruhodná absence žen. Když se muži vydávají vstříc nebezpečím, jejich manželky, matky a dcery zřejmě spokojeně zůstávají doma, čekajíce na návrat svých hrdinů.
Ke konci Nové říše začaly ženy hrát v příbězích význačnější role. Tyto ženy již nejsou nutně poslušné manželky, tak jak to je tomu v předchozí době. Například příběh o dvou bratřích z doby 19. Dynastie vypráví o pokusu svádění nevinného mladíka Baty ze strany jeho lstivé švagrové:
Mladší bratr šel do vesnice a zastihl ženu svého staršího bratra, právě když seděla a splétala si vlasy. …ona s ním dále rozmlouvala:"Ty máš ale velkou sílu! Každý den obdivuji tvoje silácké výkony." A v tu chvíli ho zatoužila důvěrně poznat. Vstala, pevně ho chytla a řekla mu: "Pojď, rozpustím si vlasy a lehneme si na hodinku! Jen tím získáš. Ušiju ti krásné oděvy."
Není divu, že písař radil mladým čtenářům, aby se drželi stranou manželek jiných mužů:
Jestliže si přeješ zachovat přátelství v domě, do něhož vstupuješ jako syn, bratr nebo přítel - ať už jsi v jakémkoliv postavení - chraň se tam sblížit se ženami!
Ne všechny literární ženské postavy byly špatné, jak dokládá soudobý příběh o manželce osudem stíhaného prince, jež byla cizinka a využila své schopnosti, aby zachránila manžela od předurčeného osudu - smrti hadím uštknutím.

Hrobka Sethiho I.

26. září 2008 v 19:24 | Denisa |  Thébská pohřebiště a chrámy
Hrobka Sethiho I.

Hrobku Sethiho I., otce Ramesse II., objevil v říjnu 1817 Padovan Giovanni Battista Belzoni, a to několik dnů po objevení hrobky Ramesse I. Tato hrobka, dodnes nazývaná Brity "Belzoniho hrobkou", byla v r. 1991 pro veřejnost uzavřena vzhledem k hrozícímu nebezpečí sesuvu půdy v sarkofágové komoře a nice. Se zřetelem k jejímu významu je však nutno tuto hrobku popsat, i když jen stručně. Hrobka Sethiho I., ležící v malém postranním wádí v Údolí králů, má délku 120 m a je vyzdobena polychromovanými malbami a velmi vytříbenými nízkými reliéfy. Struktura hrobky je zvlášť složitá. Za prvním sestupným schodištěm vede chodba do síně, za ní následuje druhá chodba, která vede do čtvercové síně s obřadní šachtou.
Za šachtou je síň o šířce 18 m se čtyřmi pilíři, ke které je připojena další síň stejných rozměrů. Ze síně se čtyřmi pilíři sestupuje druhé postranní schodiště, jež vede k řadě tří chodeb a odtud do velké síně se šesti pilíři se dvěma malými postranními kaplemi. Ze síně se šesti pilíři se nakonec vstupuje do pohřební komory, jejíž astronomický strop symbolizuje nebeskou klenbu a hlavní souhvězdí. V této komoře nalezl Belzoni prázdný, nádherný alabastrový sarkofág, dlouhý necelé 3 m, na kterém byly vyryty pasáže z knihy bran. Tento magický text popisuje putování Usirovy bárky po dvanáct nočních hodin, jež pluje po řece podsvětím, plném démonů, a uvádí magické formule, potřebné pro průchod dvanácti branami, které strážní duchové a hadi. Tento sarkofág, vyrobený z tak tenkého alabastru, že je průsvitný (tenký pouhých 5 cm), byl přepraven do Anglie, kde jej koupil britský sběratel, Sir John Sloane. Ten jej uložil ve svém londýnském muzeu v Lincoln´s Inn Field, kde je dodnes. Mumie Sethiho I. byla nalezena až v r. 1881 ve skrýši v Dér el-Bahrí.

Tutanchamonova hrobka

25. září 2008 v 13:50 | Denisa |  Thébská pohřebiště a chrámy
Tutanchamonova hrobka

V listopadu 1922 objevil Howard Carter neporušenou hrobku prakticky neznámého faraona, jehož jméno, Tutanchamon, se brzy stalo tak slavným, že zastínilo jména ostatních faraonů. Carter pracoval z pověření lorda Carnarvona, bohatého britského statkáře, který dostal od památkové služby povolení kopat v Údolí králů, jež bylo předtím uděleno Theodoru Davisovi. Od r. 1917 kopal Carter v oblasti mezi hrobkou Ramesse II. a Ramesse VI. Po letech neplodného a nákladného průzkumu se lord Carnarvon již chtěl vzdát povolení. Dne 4. Listopadu 1922 však odkryl dělník kamenný schod, první ze schodiště sestupujícího do hory. Carter asi uhodl, že stojí na prahu dlouho očekávaného objevu, nález zakryl a poslal Carnarvonovi telegram do Anglie, kde ho o události informoval a žádal, aby okamžitě přijel. 24. Listopadu byly práce rychle znovu zahájeny, schody byly zbaveny suti a Carter a Carnarvon se ocitli před prvními zazděnými dveřmi, za nimiž následovaly druhé: na obou dveřích byly pečetě pohřebiště a dlouho hledané jméno, Tutanchamon. 26. Listopadu 1922 se Carterovi, Carnarvonovi, jeho dceři lady Evelyn a inženýru Challengerovi, který byl krátce předtím přijat, aby asistoval při práci, nakonec podařilo vyvrtat malý otvor do druhých dveří a spatřit vnitřek hrobky a poklady, které obsahovala.
Byla to první a dosud jediná královská hrobka v dějinách egyptologie, která byla nalezena téměř nedotčena, i když při zkoumání bylo zjištěno, že ve starověku došlo nejméně ke dvěma pokusům o vyloupení, naštěstí bez vážných následků Vyprazdňování Tutanchamonovy hrobky trvalo několik let a umožnilo získat asi 1500 předmětů, což svědčilo o tom, že se jedná o největší mimořádný archeologický objev, jaký kdy byl v Egyptě učiněn.
Hrobka má jednoduchý půdorys, typický pro hrobky 18. Dynastie: v dolní části schodiště končí krátká chodba v obdélníkové předsíni s malým přístavkem. Předsíň vede do pohřební komory, u jejíž východní stěny je druhá místnost, kterou Carter nazval "pokladnice". Pohřební komora, v jejímž středu zaujímá čestné místo velký sarkofág z červeného křemence, je jediná místnost z celé hrobky, vyzdobená malbami. Uvnitř křemencového sarkofágu, na jehož čtyřech rozích jsou vytesána čtyři ochranná božstva Eset, Nebthet, Selket a Neit, je dřevěná antropomorfní rakev, pokrytá zlatou folií. Toto je první ze tří rakví, jež původně chránila mumii krále, který bez ohledu na špatný stav v důsledku neodborné pitvy odpočívá ve své hrobce až dodns. Výzdoba je velmi prostá a dobře zachované malby projevují známky amarnského vlivu.
Mladý král, pravděpodobně syn Amenhotepa IV. , kacířského faraona, jenž zavedl kult jediného slunečního boha Atona, byl do doby, než nastoupil na trůn, vychováván a žil na dvoře v Achetetonu, novém hlavním městě, které založil jeho otec. Znázorněné výjevy představují pohřební průvod s Tutanchamonovým sarkofágem, který nesou dvorší hodnostáři, a obřad "otevírání úst", jenž provádí jeho nástupce Aje, oba výjevy jsou v královské hrobce zcela neobvyklé. Ostatní malby znázorňují Tutanchamona s jeho ka. Mladého krále za nímž kráčejí Anup a Eset v přítomnosti Hathory při plavbě na její bárce vítá Nut před Usirem. Texty namalované na stěnách jsou převzaty z Knihy Amduat.
Na virtuální prohlídku jeho hrobky se můžete podívat zde

Ajeho hrobka

24. září 2008 v 15:14 | Denisa |  Thébská pohřebiště a chrámy
Ajeho hrobka

Hrobka Tutanchamonova nástupce Ajeho, který nastoupil na trůn po smrti mladého krále, jehož byl poradcem a vezírem, se nalézá v Západním údolí. Vchod do této části Údolí králů je nedaleko nového odpočinkového místa. Zde začíná trasa, která těsně míjí hrobku Amenhotepa III. Prochází dolní částí tohoto nádherného a divokého údolí, a asi po dvou kilometrech končí u Ajeho hrobky, která byla nedávno poprvé otevřena pro veřejnost. Hrobku, která byla již ve starověku nejen vyloupena, ale zřejmě i úmyslně zneuctěna, objevil v r. 1816 Belzoni, který vytesal své jméno a datum na skálu po straně vchodu. Uvnitř nalezl tento Padovan jenom zlomky sarkofágu, avšak králova mumie nebyla nikdy nalezena. Ajeho hrobka má přímočarou architektonickou strukturu, která překvapivě předjímá typické půdorysy hrobek 20. Dynastie. Sestupné schodiště vede do první chodby, druhé schodiště tvoří přístup do druhé chodby, jež končí v předsíni, za kterou následuje pohřební komora, u které je malá místnost. Hrobka byla sice velmi poškozena, ale je zajímavá, neboť znázorňuje krásný výjev lovu ptáků v mokřinách. Tento motiv je v královské hrobce zcela unikátní. Na jedné stěně pohřební komory zde pokračuje ozdobný vzor, který byl již nalezen v Tutanchamonově hrobce. Je zde znázorněno dvanáct opic, jež symbolizují sluneční hodiny. Odtud pochází název Báb el-Gurud, "hrobka opic", jak nazývali domorodci hrobku a potom celé Západní údolí: Wádí el-Gurud, Údolí opic.

Velcí mudrci starého Egypta

23. září 2008 v 13:40 | Denisa |  Moje literatura

VELCÍ MUDRCI STARÉHO EGYPTA
Christian Jacq
Zcela nedávno vydané dílo se z dosavadní tvorby Christiana Jacqa zcela vymyká. Není životopisem ani chronologickým přehledem vládnoucích faraonů, nepopisuje slavné bitvy či významné památky, ale snaží se postihnout život starých Egypťanů v tom, co mu bylo nejvlastnější. Přibližuje nám jejich chápání světa, civilizace i podstaty každé lidské bytosti, stejně jako snahu všech obyvatel Egypta zajistit si věčné znovuzrození na onom světě. Proto Egypťané kladli největší důraz na dosažení moudrosti a možnosti jejího uplatnění v politice, ekonomice i sociální oblasti. Pochopit tento aspekt jejich myšlení, který dal rovněž vzniknout tolika obdivovaným stavbám, znamená lépe porozumět i jejich více než pětitisícileté historii.
J Jacqově knize defiluje řada vyjímečných, známých i neznámých osobností, prostých i vznešených mužů a žen, kteří si svým smýšlením i činy vysloužili označení "mudrc". Kromě jiných mezi nimi nalezneme Imhotepa, uctívaného stavitele a léčitele, moudrého vezíra Ptahhotepa, kacíře Achnatona, zákonodárce Haremheba, královnu Hatšepsutu, Nefertari i Anchneferibre, Amonovu božskou manželku a vládkyni Théb, která jako první žena získala jeden z nejvyšších kněžských titulů.
Všichni jmenovaní i celá řada dalších nám na papyrech i stěnách chrámů a hrobek zanechali poselství, které zůstává aktuální do dnešních časů. Pro čtenáře, který chce kromě jmen slavných vládců nebo vojenských výprav poznat blíže také duchovní život starých Egypťanů a jejich mravní zásady, se tato kniha bezesporu stane nedocenitelným pramenem poznání a inspirace.

Hitler a nacismus

23. září 2008 v 13:05 | Denisa |  Moje literatura

HITLER A NACISMUS
Enzo Collotti
Dějiny nacismu a nacistického Německa ve faktech a obrazových dokumentech
Nacismus , jeho nástup k moci, vzestup a pád, způsob, jímž zasáhl do osudu národů celého světa, i dosud doznívající důsledky jeho dvanáctileté vlády - to jsou hlavní témata této obsažné příručky vycházející v ediční řadě věnované událostem, společenských a politickým hnutím, myšlenkovým proudům a osobnostem, které určily běh dvacátého století.
Když 30. Ledna 1933 německý prezident Hindenburg jmenoval kancléře Adolfa Hitlera ( jeho nacionálně socialistická strana získala totiž ve volbách relativní většinu), jednalo se už o pouhé dovršení tvrdého a cílevědomého postupu nacionalistické pravice proti výmarské republice a o důsledek světové hospodářské krize. Budování totalitního státu trvalo nacistům sotva pět let, jeho dopad na mysl a osud německého národa i národů ostatních je však hluboce pociťován dodnes.
Enzo Collotti přednáší historii na univerzitě ve Florencii a zabývá se zejména dějinami Německa ve 20. Století. Mezi jeho práce patří Dějiny obojího Německa, Nacistické Německo, Nacismus a německá společnost.

Co se stalo s řádem Templářů?

7. září 2008 v 16:05 | Denisa |  Řád Templářů
Za dvě stě let své existence získal řád templářů velkou moc a bohatství. Na začátku 14. Století byl brutálně potlačen. Byli templáři skutečně kacíři vzývajícími ďábla, jak se tvrdilo, nebo byli pouze nevinnými oběťmi ziskuchtivých nepřátel? Podařilo se jim ukrýt obrovský majetek a přežít v utajení, aby se o několik století později znovu objevili na scéně pod novým jménem? Spekulace o tom, co se stalo s tímto tajemným bratrstvem, přetrvávají dodnes.
Středověké křižácké výpravy představovaly sérii výpadů, které proti Svaté zemi vedla agresivní křesťanská Evropa. Měli dvojí cíl: jednak získat území náležící muslimským vládcům, jednak poskytnout ochranu křesťanským putníkům. Během první křižácké výpravy v roce 1099 dobyli křesťanští výbojníci Jeruzalém. Poté se křižáci začali usazovat v Palestině a skupiny hluboce zbožných bojujících rytířů zde vytvářely vojenské řády fungující podle řeholních pravidel. Někteří z nich chránili několik let poutníky směřující do Svaté země neformálně, až v roce 1119 došlo k oficiálnímu sjednocení templářských rytířů do vojenského řádu na obranu Jeruzaléma a ochranu křesťanských poutníků během nebezpečné poutě ze středomořského přístavu Sv. Jana z Akky do města. Jeruzalémský král Balduin II. dal řádu své požehnání a poskytl jim přístřeší ve svém paláci, který se nacházel v místech, kde prý stával slavný biblický Šalamounův chrám. Odtud pochází jméno řádu "les pauvres chevaliers du temple"(chudé rytířstvo chrámu = templu).
Z těchto skromných začátků se templáři rychle vypracovali na jednu z nejbohatších a nejmocnějších institucí středověkého světa. Odhady jejich počtů nejsou jednotné, ale v období jejich největšího rozmachu v 13. Století jich mohlo být až 20 000. Byli odhodlanými bojovníky, a při nejmenším na počátku své existence spojovali válečnou udatnost se zbožností, což odpovídalo jejich dvojí identitě válečníků a mnichů. Byli vesměs obdivováni jakožto představitelé ideálu křesťanského chování a církevní i světské úřady se předháněly v tom, kdo jim poskytne více přízně a privilegií. Ta zahrnovala osvobození od daní, různé právní výhody a dary rozsáhlých pozemků od oddaných dobrodinců z celé Evropy, především z Francie.
Jedinečná kombinace majetku, rozlehlých pozemků a bezpečných příbytků po celé Evropě a na Středním východě spolu s jejich schopností zajistit cestovatelům fyzickou bezpečnost vynesly templářům obrovský vliv nad tehdejším obchodem. Na uložené peníze vydávali směnky, které mohly být umořeny kdekoli v jejich neoficiální říši, takže se vlastně stali prvními evropskými bankéři. To ještě znásobilo příjmy plynoucí do jejich pokladnic. Na konci třináctého století jednali templáři s nejdůležitějšími králi a knížaty Evropy jako rovný s rovným a vyznávali loajalitu pouze vůči papeži.
Právě v té době se ovšem kolo štěstěny obrací proti mocným templářským rytířům. Muslimští Saracéni vedeni Saladinem dobývají zpět Jeruzalém v roce 1187. Templáři byli schopni udržet Akku po další století, ale když v roce 1291 padla i tato poslední křesťanská výspa v Palestině, pozabíjeli muslimové všechny křesťany, kteří se jim dostali do rukou. Templáři, kteří masakr přežili, se uchýlili na Kypr. Doufali, že odtud provedou protiútok, ale marně.
Vypovězením ze Svaté země pozbyl možná řád svůj původní smysl, ale díky svým organizačním a finančním sídlům v Paříži se stále zdál být nenapadnutelnou institucí. V posledních letech existence řádu získali templáři obecně pověst arogantních lidí, protože se chovali, jako by díky svému bohatství a výsadám ztělesňovali samotné právo. Když se potom dostali do ohrožení, málokdo jim byl ochoten pomoci. Ohrožení přišlo ve chvíli, kdy se vynořilo tvrzení, že tajné iniciační rituály řádu jsou ďábelské, a to doslova, a že templáři jsou ve skutečnosti zapřisáhlými nepřáteli Krista. Podle těch nejsensačnějších obvinění měli dokonce aktivně vzývat Satana.
Útok proti templářům vedl francouzský král Filip Sličný. Když se mu nepodařilo přesvědčit nedávno novou zvolenou hlavu církve, papeže Klementa V., o tom, že obvinění z kacířství a mravní zkaženosti si žádají vyšetřování, vzal záležitost do svých rukou. Razie ze 13. Října 1307 vedla k zatčení všech templářů ve Francii. Během mučení či pod pohrůžkou mučení řada rytířů přiznala rouhání typu plivnutí na kříž a homosexuální praktiky, které byly tehdy považovány za zvlášť odpudivé. Dokonce i velmistr templářů, Jacques de Molay, přiznal svatokrádežné chování. Papež Klement příliš nevěřil v pravdivost těchto doznání. V červnu 1308 je však 72 "vinných" templářů zopakovalo přímo před ním.
Situace ve Francii se ovšem zkomplikovala, když mnozí z těch, kdo se při mučení přiznali, stáhli svá přiznání zpátky. Byli obviněni z nového propadnutí kacířství a předáni světské moci, což je vydalo na milost Filipovi. A ten neznal slitování, v květnu 1310 zemřeli na hranici 54 templáři. O čtyři roky později se rozhodl Jacques de Molay, že nemůže žít s vynuceným přiznáním a označil obvinění za sérii lží. 18. Března 1314 ho upálii před katedrálou Notre Dame v Paříži. Podle legendy vyzval z hranice krále a papeže, aby spolu s ním předstoupili před poží spravedlnost. Filip Sličný i papež Klement do roka zemřeli.
Molayova smrt znamenala definitivní konec templářů, i když papež formálně řád rozpustil už dva roky před tím, v roce 1312. Zbylí templáři směli pokračovat s novými jmény v křesťanském Španělsku a Portugalsku, ale jinde byli rozpuštěni, jejich majetek zabaven a předán rivalskému řádu johanitů (špitálníků). Ve francii a Anglii se většiny vlastnictví rytířů zmocnili vládnoucí králové. Odchod z historické scény znamená vstup templářů do světa záhad, mýtů a domněnek. Jejich vina či nevina byla nesčetněkrát probírána. Jejich obhájci poukazují na dobře známou Filipovu hrabivost. Protože prahnul po bohatství řádu využil Klementovy slabosti a přivodil jejich pád. Z tohoto pohledu byli templáři nevinnými mučedníky. Na druhé straně vždy existovala protitvrzení, že za templářstvím se skrývalo silné spiknutí s cílem podkopat křesťanství a především římskokatolickou církev. Objevují se dokonce i tvrzení, že spiknutí trvá dodnes mezi svobodnými zednáři, kteří stejně jako templáři provádějí tajné iniciační rituály.
Větší záhadou je osud majetku templářů. Jejich pozemky byly zabaveny, ale říká se, že v osudný den masového zatýkání opustila obrovská část jejich pokladů potajmu Paříž a byla přepravena do přístavu La Rochelle u Atlantského oceánu. Pokud jde o místo, kde byl poklad ukryt, existuje teorie, podle níž se prchající templáři dostali do Skotska, kde jim poskytl azyl skotský král Robert Bruce. Teorie dále spojuje vazbu na Skotsko se vznikem svobodného zednářství ve Skotsku na začátku 17. Století. Příběh navazuje na konci 18. Století, kdy byly nalezeny stopy pečlivě ukryté skrýše na vzdáleném ostrově Oak Island v Novém Skotsku v Kanadě. Domnělá skrýš je známá pod názvem Money Pit(peněžní jáma). Je to hluboká studna, která byla důmyslně vystavěna tak, že při každém pokusu dosáhnout na dno byla zaplavena. Předmětem mnoha spekulací bylo i složení bájného pokladu. Podle některých tvrzení objevivi templáři v Jeruzalémě ostatky nesmírné ceny - mimo jiné Archu úmluvy a Svatý grál. Ať je pravda jakákoli, příběh templářů, jejich poklad a jejich osud budou vzbuzovat polemiky i v dalších letech.