Říjen 2008

Experimenty s pyramidou

24. října 2008 v 10:25 | Denisa |  Zajímavosti
Pokud země, tělo i různé materiály vyzařují energii, potom musí být možné tuto energii zvětšit. Existují pokusy dokládající, že některé geometrické tvary mají schopnost energii hromadit a potom ji koncentrovanou uvolnit. Vědecký výzkum se v této oblasti zaměřil na Egyptské pyramidy.


Anglický výzkumník Paul Brunton se nechal na noc zavřít do Cheopsovy pyramidy. Podle věrohodných svědectví téměř přišel o rozum. Měl vize vlastní smrti a halucinace podobné stavu po použití LSD. Když ho následující den ráno vyzvedli ven, byl úplně apatický.


V roce 1959 si pražský inženýr Karel Drbal nechal patentovat malou pyramidu. Sledoval pokusy francouzského radiologa Jeana Martiala založené na vztahu tvaru pyramidy a fyzikálních procesů, které se v ní odehrávají. Martial experimentoval s modely pyramid, ve kterých pozoroval reakci organických látek Došel k následujícím poznatkům: Pyramidy urychlují proces mumifikace. Například ryba vložená do modelu pyramidy ztratila během třinácti dnů dvě třetiny hmotnosti. Ovčí průdušnice se během šesti dnů smrskla na polovinu a vejce o váze 52 gramů bylo po čtyřiceti dnech o dvanáct gramů lehčí. Ani ryba za tu dobu nezačala páchnout a nerozkládala se.


Drbal se po počátečních pokusech soustředil na využití vlastností pyramidy k ostření. Vytvořil model pyramidy o straně 24 centimetrů. Základna zůstala otevřená. Potom zahájil následující experiment: Tupou žiletku položil na dřevěnou destičku dlouhou přibližně jako třetina výšky pyramidy, tedy 5 cm. Nad ni postavil pyramidu a vystavil ji dennímu světlu. Důležité bylo orientovat žiletku i pyramidu v ose sever-jih, ostří žiletky ve směru východ-západ. Ostření trvalo přibližně šest dnů.


Tyto dva příklady pyramidální geometrie vycházejí z experimentální fyziky. Pak se naskýtá otázka, jestli už staří Egypťané, nebo alespoň tehdejší vzdělanci, znali pravidla aplikace energie, která ani moderní věda dosud neodhalila. Mohou určité geometrické tvary mobilizovat psychické síly schopné způsobit smrt? A pokud ano, představují základ pro vyšetření záhad kletby faraonů?


Třináct lidí přítomných otevírání Tutanchamonovy hrobky posléze záhadně zemřelo. A jejich smrt nebylo možné vysvětlit selháním konkrétního orgánu. Mouchy žijí průměrně sedmdesát pět dnů, kočky deset let, koně čtyřicet let. Slon se může dožít padesáti let, krokodýl stovky. Jen malé procento lidí se dožije sta let, průměrný lidský věk dosahuje sotva sedmdesátky. V době, kdy byl objeven Tutanchamonův hrob se 10 z 15 obyvatel Evropy dožilo minimálně padesáti pěti let. Ale jen 10 z 23 lidí podílejících se na vykopávkách žilo tak dlouho.


Byl Marco Polo velký objevitel nebo lhář?

22. října 2008 v 19:54 | Denisa |  Marco Polo
Když se Marco Polo po 24 letech strávených na Východě vrátil do Benátek, málokdo věřil jeho vyprávění o cestách, které podnikl. Postupem času však začalo být přijímáno jako věrný popis událostí. Nyní se polemika objevila znovu a mnoho moderních vědců se domnívá, že Marco Polo nikdy nenavštívil. Jaká je pravda?


podle příběhu, který, který vyprávěl žebravý dominikánský mnich Jacopo d´Acqui několik let po smrti Marca Pola v roce 1324, požádali slavného benátského kupce a cestovatele do Číny na smrtelné posteli, aby odvolal "mnoho velkých a podivných věcí uvedených ve své knize, které jsou považovány za neuvěřitelné". Jeho kniha Milion (popis světa) je nejslavnějším cestopisem, který byl kdy napsán., a přesto dokonce již za Marcova života pochybovali někteří o její pravdivosti. Dostal se Marco skutečně do Číny a pokud ano, byla kniha pravdivým popisem jeho putování a pobytu v této zemi? Co to bylo za knihu? Dobrodružné vyprávění, kupecká příručka nebo průvodce pro křesťanské misionáře? Pochybnosti ohledně Marca Pola přetrvávají ze středověku až do dneška. Jedním z důvodů je to, že kromě minima biografických informací obsažených v jeho knize, o něm není známo téměř nic.

Někteří moderní historikové zpochybňují příběh o uvěznění a způsobu, jímž kniha měla vzniknout. Ať už kniha vznikla jakkoli, Marca Pola líčí v těch nejlepších barvách. Marco je vítaným členem v Kublajových vysokých radách, naučí se čtyřem jazykům, je vyslán na důležité mise dokonce až do Indie. V oficiálních Čínských záznamech té doby nebyla o jeho činnosti - ani o činnostech jeho otce a strýce - nalezena ani zmínka.

Marco tvrdí, že velkému chánovi předal dopis od papeže a fiólu svatého oleje z lampy z Chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě. Ani o tom neexistují zápisy Kniha uvádí, že Marco byl po tři roky guvernérem velkého města Jang-čou na řece Jang-ć. Místní záznamy držitelů úřadů ovšem jeho jméno nezahrnují. A je tu další bijící nepravda. Marco a jeho dva příbuzní prý povýšili v Kublajových očích tím, že dohlíželi na stavbu tří katapultů schopných vrhat kameny o váze 336 kilo, určených k útoku na poslední výspu dynastie Sung v Siang-jang. Ovšem toto obléhání se ve skutečnosti odehrálo v roce 1273, tedy rok předtím, než se Pólové dostali do Číny, a je známo, že stroje postavili muslimští stavitelé.


V Čínských pramenech najdeme jedinou zmínku o Marcovi, a to v souvislosti s vraždou Saracéna jménem Achmad. Achmad, známý jako krutý tyran, byl sťat mečem jistého muže s hodností Čchem Ču nebo Wang Ču. Marco vypráví, jak k vraždě došlo, a jeho tvrzení, že "když se to všechno odehrálo, byl Marco právě na místě", je potvrzeno pasáží v čínských análech.

Předpokládejme, že kniha byla podvrh sepsaný někým, ať to byl už sám Marco nebo někdo jiný, kdo v Číně nikdy nebyl. Někteří se domnívají, že informace byly posbírány z rozhovorů s obchodníky ze západních území mongolské říše nebo z kontaktů v Persii.

Množství podrobností v Marcově knize svědčí ve prospěch její pravdivosti. Ještě průkaznější, i když krátký a nepříliš obsažný, je oddíl o Japonsku a o nepovedené Kublajchánově invazi na tento ostrov. Jinak řečeno, aby se Marco dozvěděl o Japonsku, musel se dostat až do číny.

Marcova próza je jednotvárná. Dlouhé seznamy měst mohou nudit. Ale je to kniha, která poskytla středověkým čtenářům první pohled na nový svět, svět s mnoha obyvateli a velkými městy, svět velké prosperity a pulsujícího obchodu - krátce řečeno, svět mnohem bohatší než cokoli v Evropě a bohatší, než si Evropané do té doby dokázali představit. Sám Kryštof Kolumbus ji četl pozorně a zvláštní pozornost věnoval zmínkám o vzácných a drahých kamenech. Ať už se Marco Polo do Číny dostal nebo ne, právě jeho kniha sehrála zásadní roli podnícení zájmu o nalezení námořní cesty do zemí, které popisovala.


Jedy z Egyptské zahrady

21. října 2008 v 13:01 | Denisa |  Zajímavosti ze Starého Egypta
Jedy jsou stejně staré jako historie lidstva. První z faraonů Meni pěstoval jedovaté rostliny už tři tisíce let před Kristem a zaznamenával si jejich účinek. Škoda, že tyto rostliny nebyly klasifikovány botanicky. Ale z pozdější doby víme, že se používal bolehlav, blín a oměj. (Už pět miligramů látky získané z oměje je smrtelná dávka.)

Mistrem v míchání jedů byla Kleopatra. Řídila se přitom dávnou tradicí, která popisovala účinky jedů do nejmenších podrobností. Pravidelně jedy testovala na otrocích a je známo, že z jejího umění měl strach i Marcus Antonius. Jedl s Kleopatrou,
jen když byl přítomen ochutnávač, což hrdá Kleopatra považovala za urážku. Plinius píše, že svého milence z nedůvěry vyléčila dramatickým tahem. Vytáhla si z vlasů květinu, namočila ji do Antoniova poháru s vínem a vyzvala ho, aby pohár na důkaz lásky k ní vypil. Antonius zvedl pohár, ze kterého se ochutnavač napil , ke rtům, ale Kleopatra mu ho vytrhla. Nechala přivést vězně a dala mu pohár. Když ho vypil, padl mrtvý k zemi. "Ty květy byly jedovaté," vysvětlila Kleopatra. "Chtěla jsem ti jen ukázat, že pokud tě budu chtít otrávit, ochutnavač tě nezachrání."

Je celkem pochopitelné, že o přípravě jedů ve starověkém Egyptě víme tak málo. Toxikologie patřila k tajným uměním kněží, čarodějů a znalo ji jen pár vyvolených. V okolí Egypta bylo míchání jedů daleko rozšířenější. Starověcí Egypťané měli o jedech opravdu široké vědomosti a kněží a lékaři jejich pomocí dokazovali své magické schopnosti. Čtvrtá kniha Mojžíšova (5, 18) vypráví o zvyku přijatém od Egypťanů. Pokud byla žena obviněna z cizoložství a odmítla přiznat vinu, odvedli ji do chrámu. Tam ji přinutili vypít jedovatou vodu "žárlivosti". Některé to přežili, ale většina ne. Šlo o formu božího soudu, kdy voda s jedem měla sloužit jako detektor lži - a současně jako soudce a vykonavatel rozsudku.


Sklepení doktora Hahnemanna

9. října 2008 v 8:37 | Denisa |  Moje literatura
Sklepení doktora Hahnemanna život zakladatele homeopatie


Autor: Quido Dieckmann


Na hradě Albrechtsburgu sní desetiletý Samuel, syn malíře porcelánu Hahnemanna, o tom, že se jednou stane slavným lékařem. A protože několikrát poslouží jako poslíček královské metrese, skutečně se mu podaří získat peníze na docházku do knížecí školy. Z ní potom odjíždí studovat medicínu do Lipska.


Samuela odjakživa zajímaly temné stránky lékařství Od italského alchymisty se dozvídá, že jeden ze spisů slavného lékaře Paaracelsa, v němž uvažuje o kořenech všech nemocí a věčném životě, se považuje za stracený. Písemnost je údajně ukrytá právě v Míšni a tajné společenství, jež nese název Gorgonský řád, podniká všechno proto, aby se jí zmocnilo.


Hahnemann, zklamaný úzkoprsými profesory v Lipsku, hledá cestu ke kruhům mystiků. Ale už jeho první setkání s nimi je fiasko. Je odhalen jako tajný účastník rituálu a prchá přes Vídeň do Sedmihradska, aby tam pracoval jako fiskus. Když posléze onemocní malárií, učiní objev, jenž mu zachrání život, ale na druhé straně se stává úhlavním nepřítelem Gorgonského řádu, jenž se ho snaží zneškodnit…


Papyrus generála z Memfisu

6. října 2008 v 19:45 | Denisa |  Zajímavosti ze Starého Egypta
Tento dopis, který jsem vám napsala v tomto článku mně opravdu dojal tak si ho s chutí také přečtěte, protože jsem si nepomyslela, že i v tak dávné době dokázali muži strádat ženu. Z toho vyplývá, že my ženy jsme určitě v té dávné době něco znamenaly. Určitě ne všechny, ale snad většina ano.

Papyrus uchovávaný v holandském Leidenu dává nahlédnout do rodinného života v Egyptě. Je to dopis generála z Memfisu, kterému v době jeho nepřítomnosti zemřela manželka. Muž po její smrti strádal a věřil, že ka, duch, který dohlíží nad jeho mrtvou ženou a ochraňuje ji na cestě do podsvětí, na něho seslal nemoc. Proto vložil do hrobu jiného mrtvého dopis pro svou ženu:

Co zlého jsem ti provedl, že je mi tak strašně? Co jsem ti udělal, že mě pronásleduješ, i když jsem ti ničím neublížil? Co jsem udělal, když jsem byl tvým manželem, že bych se dnes měl ukrývat? Slovy svých úst předstoupím před soud devíti bohů, kteří sídlí na západě. Ti se budou muset rozhodnout mezi mnou a tebou. Co jsem ti udělal?

Stala ses mou manželkou, když jsem byl ještě mladý. Později jsem získal několik úřadů. Nikdy jsem tě neopustil ani ti nezpůsobil bolest. Ale ty mi nedopřeješ štěstí. Budu tě volat k odpovědnosti, protože je třeba odlišit dobré od špatného.

Vzpomínáš si, jak jsem k tobě přivedl faraonovy úředníky a vozataje, které jsem cvičil? Přinesli ti dary a položili ti je k nohám. Nikdy jsem před tebou nic neskrýval. Jako dospělý jsem ani jednou nezašel do jiného domu. Nenechal jsem si radit, co s tebou mám dělat. Když jsem dostal poslední úřad a musel se přestěhovat, nemohl jsem se vracet každý večer domů. Nechal jsem ti posílat svůj olej, chléb i ošacení.

Nemáš tušení, kolik dobrého jsem pro tebe udělal. Vždycky jsem se ptal, jak se ti daří. Když jsi byla nemocná, poslal jsem k tobě vrchního lékaře, který ti připravil léky a udělal všechno, o co jsi žádala. Když jsem cestoval s faraonem na jih, mé myšlenky patřily tobě. Osm měsíců jsem nejedl a nepil jako člověk.

Když jsem se vrátil z Memfisu, požádal jsem faraona, aby mě uvolnil a truchlil nad tebou i se svými muži, když jsem se dozvěděl o tvé smrti. Připravil jsem ti oděv a nic neopomenul. Teď už jsem tři roky sám a žádný jiný dům jsem nenavštívil. To není pro muže, jako jsem já, přiměřené. Ale ty neumíš rozlišovat mezi dobrem a zlem. Někdo mezi námi bude muset rozhodnout. A pokud jde o tvé sestry - ani za jednou jsem nešel.


Antibiotika ve starověkém Egyptě

1. října 2008 v 20:44 | Denisa |  Lékařství
Herodotos i papyrusové svitky se zmiňují o využití "magických rostlin". Podle botanických rozborů šlo o cibuli, česnek a ředkvičky. Tyto rostliny mají sice pozitivní účinky, ale obvykle se jim nepřisuzuje přímo léčebný efekt. Byla to tedy jen fantazie?
Nikoli. Existoval dobrý důvod, aby statisíce dělníků pracujících na stavbě velké pyramidy v Gíze dostávaly ředkvičky, cibuli a pórek. Hlavním problémem při takovém počtu lidí byla hygiena. Epidemie by se rychle rozšířila a zabila tisíce. Během stavby Cheopsovy pyramidy zemřelo údajně 185 000 lidí.
Aby se předešlo epidemiím infekčních nemocí, dělníci dostávali antibiotika - v pórku, cibuli a ředkvičkách. Helmuth M. Bottcher ve svém díle Wunderdrogen (zázračné drogy) informoval, že v roce 1947 dva vědci izolovali ze semen ředkviček ve vodě rozpustnou látku, která se ukázala účinná proti mikrobům. O dvaroky později dva švýcarští vědci prokázali účinnost Radaninu proti stafylokokům, streptokokům, pneumokokům a proti Bacillu coli. Stejná látka se vyskytuje i ve šťávě z ředkviček, pórku a cibule.

Imhotep v boji s bakteriemi

1. října 2008 v 20:40 | Denisa |  Lékařství
Starověcí Egypťané neznali bakterie jako takové ani pod jiným názvem. Ale chápali jejich fyziologický účinek. Dnes víme, že stafylokok produkuje hnis, který infikuje kůži, ledviny a kostní dřeň, zatímco streptokok může způsobit záškrt, otravu krve a spálu. Všechny tyto nemoci se v Egyptě léčili přírodními látkami. Již tenkrát sklízela farmacie a toxikologie první úspěchy. A podílel se na nich Imhotep, mudrc krále Džosera.
Imhotep byl považovaný za boha léčení už za svého života. Studoval u Sumerů a překvapoval Egypťany tak rozsáhlými vědomostmi z medicíny, že jim to připadalo nadpřirozené. Imhotepova manželka Apopi trpěla trachomem,, infekčním zánětem spojivek, který v suchém egyptském podnebí bují i dnes. Může vést až k oslepnutí. Imhotep vyskoušel všechno možné, aby léčba byla úspěšná, a přitom uskutečnil i velmi neobvyklé zásahy.
Například utrhl chrobákovi hlavu a křídla, zbytek povařil v oleji a položil manželce na oči. Tato léčba nepomohla. Experimentoval horečnatě dál a zkusil mast ze zelené břidlice. Potřel manželce nemocné oči a tentokrát se výsledek dostavil. Hnis se provalil a Apopi zase viděla.
Pro lidi z období třetí dynastie to byl zázrak. Trachom končil obvykle slepotou a tomu Imhotep zachránil. Vypadalo to nadpřirozeně, určitě musí být bůh. Ale Imhotep si uvědomil něco, co do té doby nikoho nenapadlo - existenci malých "červíků", tak malých, že je pouhým okem není možné vidět, tedy virů a bakterií jako původců mnoha nemocí. Byl na stopě objevu, který věda učinila až o čtyři tisíce let později - bakteriologii. Bylo potřeba počkat na vynález mikroskopu, aby bylo možné viry a bakterie rozeznat a bojovat s nimi.