Leden 2009

Stonehenge - dějiny výzkumů

24. ledna 2009 v 13:42 | Denisa |  Nejvýznamnější archeologické objevy

První zprávu o Stonehenge nacházíme v dějinách Anglie od Jindřicha z Huntingdonu kolem roku 1130. O několik let později vyprávěl Geoffrey z Montmouthu v dějinách Anglických králů, že kouzelník Merlin vybudoval Stonehenge jako hrobku krále Artuše. Roku 1620 doprovázel architekt Inigo Jones krále Jakuba I. do Salisbury. Byl přesvědčen, že Stonehenge postavili Římané, neboť ti měli s monumentálními stavbami zkušenosti. V 17. Století objevil John Aubrey 56 jam, které uzavírají kruhem prostranství vedle zemního valu. V roce 1721 objevil Wiliam Stackley procesní cestu, která kdysi vedla do Stonehenge od tři kilometry vzdálené řeky Avon. Aubreyho jámy byly prozkoumány teprve ve dvacátých letech 20. Století, kdy se ukázalo, že byly používány jako hroby. Současně byly objeveny jámy Y a Z. V roce 1923 geologové porovnáním vzorků prokázali, že dolority pocházejí z Prescelley Mountains ve Walesu, vzdálených více než 200 kilometrů. V následující době přicházeli vědci i laici o Stonehenge s mnoha teoriemi, jež sahaly od pohřebišť až po přistávací plochy pro UFO. V roce 1963 zveřejnil americký astronom Gerald Hawking ve významném vědeckém časopise Nature teorii, kterou čekala slavná budoucnost, že totiž Stonehenge nebyla ničím jiným než observatoří. V 80. letech anglický archeolog Colin Renfrew funkci komplexu omezil. Spolu s jinými archeology se domnívá, že Stonehenge a podobné komplexy sloužily k vymezování teritoria a že určovaly hranice území kontrolovaného příslušným náčelníkem. Souběžně řadou teorií byly v těchto desetiletích pomocí radiokarbonové metody s C-14 získány datace artefaktů obsahujících uhlík. Stavbu procesní cesty tak lze určit do doby kolem roku 2150 př. n. l. a její prodloužení do doby kolem 1200 př. n. l. Magnetometrické výzkumy v 90. letech 20. Století odhalily stovky sesedlých jam, v nichž kdysi stály obelisky. Teprve v roce 2000 vyplynula na světlo zcela nová kapitola historie výzkumů: od počátku 20. Století bylo mnoho kamenů opakovaně znovu vztyčováno. K prvnímu takovému zásahu došlo v roce 1901, kdy byl napřímen jeden šikmo stojící pískovcový pilíř. Ve dvacátých letech docházelo ke skutečné přestavbě, bylo přeneseno ke skutečné přestavbě, bylo přeneseno a znovu postaveno šest kamenů. V roce 1958 se zřítil a byl nahrazen jeden překlad. V roce 1964 byly napřímeny čtyři kameny, aby se zabránilo jejich pádu. Co je v uspořádání Stonehenge ještě i dnes skutečně autentické, se už neodváží říci žádný vědec.


Kartágo

5. ledna 2009 v 20:55 | Denisa |  Nejvýznamnější archeologické objevy


Vilová čtvrť Carthage severovýchodně od Tunisu působí velmi nenápadně. Pod sklepy vil, někdy dokonce přímo pod pěstěným trávníkem, se nacházejí - vzájemně na sobě - trosky dvou významných starověkých měst: punského Kartága a římské kolonie Colonia Iulia Concordia Carthago. Mnoho nechybělo a svědectví těchto bájných epoch by navěky zmizelo pod asfaltem a betonem. Po skončení druhé světové války se totiž vznešené předměstí rozrůstalo neustále se zrychlujícím tempem - přímo v areálu historického Kartága. Teprve když UNESCO vyhlásilo akci "Zachraňte Kartágo", bylo v roce 1975 místo prohlášeno chráněnou archeologickou lokalitou, a od té doby zde vládnou přísné stavební předpisy. Staré domy lze sice nahrazovat novými, ale stavět další budovy je zakázáno.

Největším a nejpůsobivějším areálem jsou přímo u zátoky situované thermy Antonia Pia, jež jsou součástí archeologického parku. Na západ od therm nabízejí cestičky archeologického parku průřez dějinami Kartága se zbytky římské obytné čtvrti, školou s dobře dochovanými mozaikami, podzemními kaplemi s hrobkami ze 7. Století, jež byly do archeologického parku přeneseny odjinud, a základy pětilodní baziliky v Duimes z 6. Století. Byla postavena nad větší částí punské nekropole, z níž lze vidět jen ojedinělé náhrobní stély, jediné svědky Hannibalových časů. Také římské reprezentativní budovy, ležící o něco dál na západ, na druhé straně průběžné komunikace, byly postaveny nad punskými hroby. Rozhodující doklady, že na tomto místě nebylo jen římské a byzantské, ale také punské Kartágo, nalezneme jen v malých archeologických areálech, jako například v Quartier Magon, které leží v městské části Carthage-Hannibal sousedící s Antoniovými lázněmi.

Bohatství Kartága se opíralo o námořní obchod chráněný mohutnou válečnou flotilou. Přístav dokumentuje jeho význam i dnes. Zatímco obchodní přístav měl tvar obdélníku, válečný přístav tvořila kruhová přístavní rejda, jejíž břehy byly zcela zaplněny halami, kde se opravovaly a skladovaly lodě.


V sousední čtvrti Carthage-Salammbo lze objevit další místo, kde se odehrávala punská historie, pohřebiště Tophet. Jeho hrobní stély bývají na jaře něžně obaleny spoustou květů, přestože se hroby často pokládají za svědectví krutého rysu kartaginské kultury. Při objevu nekropole v roce 1929 byly v hrobech nalezeny kostřičky docela malých dětí. Zdálo se, že to potvrzuje teorii, tradovanou i ve Flaubertově románu Salambo, že Kartáginci obětovali děti bohu Molochovi. Ve skutečnosti však o punském náboženství víme méně, než se obvykle předpokládá. A nejen o něm - ani po třiceti letech vykopávek nevydalo starověké město ještě zdaleka všechna svá tajemství. Velkou neznámou je stále ještě městské fórum punsko-římského Kartága.


kappadokie - dějiny výzkumů

3. ledna 2009 v 18:56 | Denisa |  Nejvýznamnější archeologické objevy
Údolí horlivých stavitelů chrámů ( 400 až 1400 n. l. )

Již ve druhém tisíciletí př. n. l. sídlili v Kappadokii Chetité, kteří, jak se mnozí historikové domnívají, začali zakládat mnoho podzemních měst. Na ochranu před dobyvateli, kteří do toho kraje v průběhu dějin opakovaně mířili, byli v podzemí vedle příbytků budovány i zásobnice a sanitární zařízení. V 8. Století př. n. l. zde sídlili řečtí Frýglové, v 7. Století Lýdové, v 6. Až 4. Století Peršané, kteří založili silniční síť. Peršany vyhnal Alexandr Veliký. Jeho nástupci založili království Kappadokii. Mezi roky 129 př. n. l. do roku 300 n. l. tvořilo území římskou provincii Cappadocia. V dalších sedmi stech letech patřila Kappadokie k Byzantské říši. Ve 4. Století se v kraji usídlili první mniši. V průběhu dalších staletí vyhloubili do tufu bezpočet pousteven a církevních staveb. V roce 1071 dobyli Kappadokii muslimští rúmští Seldžúkové, mnichy však tolerovali. Proto ještě ve 12 a 13. Století vznikla řada kaplí s freskami představujícími vrchol byzantského umění. Kolem roku 1100 byl založen kostel svaté Barbory, kostel Nová Tokali vznikl v průběhu 13. Století. Ačkoli křesťany tolerovali i Osmané, kteří ve 14. Století dobyli celou Anatolii, v průběhu 14. Století křesťanství z kraje vymizelo. Muslimové podědili celou záplavu obrazů - podle koránu kacířských. Ve snaze vymazat tento hřích odsekávali obrazy ze stěn, kam až dosáhli pažemi. V jeskyních tak zůstaly často ušetřeny jen horní partie: světci, madony a ježíškové se dívali několik staletí dolů na ovce, zásoby pšenice a prosté rolnické chýše. Křesťané objevili zdejší krajinu znovu v 19. Století. Expedice do Kappadokie vedli Francouzští orientalisté Charles F. M. Texier, britský geolog William J. Hamilton a německý zeměpisec Heinrich Barth. Díky jejich zprávám se Evropa seznámila se zdejším krajem. V roce 1924/25 přesídlili obyvatelé Göreme z dosud obývaných skalních kostelů a jeskyní do dnešní vesnice. Roku 1980 skončilo restaurování kostela Tokali. V roce 1981 se začal restaurovat kostel Karanlik. Roku 1985 se údolí Göreme stalo součástí světového kulturního dědictví UNESCO.




Podzemní města


V Kappadokii existuje řada podzemních měst zčásti spojených tunelem. V Derinkuyu jsou ve skále vytesány stovky místností, tvořící hotový labyrint o sedmi podlažích.


Palmýra

1. ledna 2009 v 21:17 | Denisa |  Nejvýznamnější archeologické objevy


"Palmýra je největší heroická krajina, jakou jsem kdy viděl," soudil roku 1917 archeolog a správce starožitností Theodor Wiegand, který dobře znal celou Malou Asii i Blízký východ. "Pohled neruší nic". Když přicházíte z dálky, upoutají vás dlouhé řady ulic se sloupy a zádušní chrám…Na holých krajích hor stojí tucty velkých hnědých věžovitých hrobek, jež připomínají donjony středověkých hradů.


Palmyra - římské jméno je odvozeno od palem, které zde díky prameni Efqa od pradávna rostly. V Tadmoru, jak znělo semitské jméno oázy uprostřed syrské pouště, minimálně od začátku 2. Tisíciletí př. n. l. odpočívaly a sídlily kmeny beduínů. Palmýra leží na poloviční cestě mezi Eufratem a Středozemním mořem, odtud vedly cesty do Damašku a Bostry, do Baktry a Samarkandu, zde končila hedvábná cesta i trasa kadidla. Obyvatelé pouště kontrolovali nejen pozemní, ale díky svým faktoriím u Perského zálivu i námořní cesty na Dálný východ. Přes Palmýru putoval pepř i šafrán, hedvábné látky a šperky ze zlata a drahých kamenů na západ, sůl, sklo a keramické zboží a purpurová bavlna na východ. Toto postavení mezi východem a západem, díky němuž Palmýra zbohatla obchodem, jí zajistilo zcela osobitý vývoj i v kulturně náboženském ohledu.


Na západ od města, podél vádí, které se kroutí mezi dvěma pahorky, zřídili Palmýřané své největší pohřebiště s typickými věžovitými hrobkami. V nich se setkáme s některými zvláštnostmi palmýrského sakrálního umění. Jednak byly stěny a stropy bohatě pomalovány ornamenty, jež jednoznačně ukazují na vzory tkanin. Za druhé stěny a výklenky zdobily četné reliéfy s dokonale vypracovanými detaily - většina z nich je ve výši oka. Věžovité hrobky jsou podle všeho zase rozmístěny tak, aby hleděly dolů do města. Na pahorku trůní arabská pevnost Kaľ at ibn M´an, jež symbolizuje konec starověké Palmýry v 7. Století. Definitivně bylo město opuštěno, když roku 796 založil abbéovský chalífa Hárún ar-Rašíd 150 kilometrů severněji přímo na Eufratu město Rakka. Avšak Římané přeložili dálkový obchod mimo Palmýru již koncem 3. Století, římské obyvatelstvo v důsledku neustálých válek zchudlo. Součastně výrazně poklesl i odbyt luxusního zboží na hedvábné cestě, kudy se dopravovalo též kadidlo.
Ze syrské pouštní krajiny se majestátně tyčí řady sloupů, věžovité hrobky a arabská pevnost - Palmýra je jako zkamenělá fata morgana...