Únor 2009

Tři svaté knihy

28. února 2009 v 13:08 | Denisa |  Náboženství
Bible


Bible je nejdůležitější knihou křesťanského náboženství. To se začalo postupně formovat před necelými dvěma tisíci lety na Blízkém východě a Evropě. Ve středověku na křesťanskou víru přistoupila prakticky celá Evropa a odtud se křesťanství rozšířilo do celého světa. Dnes je nejrozšířenějším náboženstvím a na světě a hlásí se k němu zhruba třetina světové populace. Není proto divu, že právě křesťanství diktuje pravidla správného chování a jednání pro většinu součastné civilizace, a to dokonce bez ohledu na skutečnost, zda člověk věří či ne. Pravidla tohoto chování a jednání jsou zjednodušeně formulována do tzv. Desatera božích přikázání.


Dva zákony


Bible nebo též Písmo či Písmo svaté je soubor 66 veršovaných knih, které tvoří základ židovského a křesťanského náboženství. Jednotlivé části napsaly desítky autorů různých povolání jako lékař, rybář, ale třeba i král. Nejstarší z textů byly napsány zhruba 2000 let před našim letopočtem.


Bible je rozdělena na dvě části - Starý a Nový zákon. Starý zákon křesťané převzali z židovského náboženství. Zachycuje historii a zákony židovského světa, obsahuje desítky příběhů a proroctví, které podle legendy lidem sdělil sám bůh. Nový zákon je o několik staletí mladší. Jeho základem jsou čtyři knihy (Marka, Matouše, Lukáše a Jana), které popisují život a smrt Ježíše Nazaretského, kterého křesťanská víra považuje za syna božího a Spasitele.


Korán


Islám, rozšířený hlavně v arabských zemích, je druhým největším náboženstvím na světě. Vyznavačům islámu se říká muslimové. Jejich posvátnou knihou je korán. Je nejen základem muslimské víry, ale taky první písemnou památkou arabské literatury. Muslimové věří, že obsah koránu původně vyprávěl po dobu 23 let proroku Muhammadovi archanděl Gabriel, který mu tím sděloval boží poselství. Stalo se tak někdy kolem roku 610 našeho letopočtu. Do podoby, ve které korán známe dnes, byl sestaven až po Muhammadově smrti. Ačkoliv má korán mnoho podobných témat se Starým zákonem (např. Noemova archa), nekomentuje historii žádného národa a nemá plynulý příběh. Jedná se vlastně o souhrn promluv, ze kterých přímo vyplývají zákony a přikázání pro život řádných muslimů. Objevuje se zde i postava Ježíše, který tu ovšem není Synem božím, ale prorokem s vyjimečnými schopnostmi léčit.




Védy

Hinduismus, prastaré náboženství praktikované především v Indii, je třetím nejrozšířenějším náboženstvím na světě. Hinduisté vlastně žádnou soubornou svatou knihu nemají. Mají ovšem bohatý soubor svatých textů, kterým se říká védy. Jsou to nejstarší indické a zároveň hinduistické literární památky, které začaly vznikat už před 3500 lety. Obsah těchto textů si předávali nejprve staroindičtí vzdělanci - bráhmani - ústně, později je sepsali ve verších. V psané podobě je dílo několikrát rozsáhlejší, než je bible. Tvoří jej sbírky rituálních modliteb, oslavních písní, zaříkání i odbourání textů, které obsahují souhrn všeho náboženského vědění. Ty mají člověka přivést k tzv. osvícení, tedy poznání, že hmotný majetek člověku přináší pouze utrpení, a nikoliv štěstí. V textech véd se také poprvé objevuje jedna z hlavních myšlenek indické filozofie - teorie o reinkarnaci.


Palety Českých mistrů díl II.

24. února 2009 v 19:31 | Denisa |  Moji nejlepší malíři
Antonín Slavíček




Antonín Slavíček (1870-1910) byl nejlepším žákem Julia Mařáka. Po jeho smrti převzal Slavíček vedení krajinářské školy na Akademii. To ale trvalo necelé dva roky a tento obor tu byl zrušen. Slavíček maloval hlavně krajiny a zákoutí své rodné Prahy. Byl jedním z prvních malířů u nás, kteří malovali ve stylu francouzských impresionistů, tedy především technikou barevných skvrn, jejichž skladba budí dojem pohybu, živého a neopakovatelného momentu. Je to styl, který umožňuje zachytit náladu a pocity. Slavíček se dožil necelých čtyřiceti let. V létě roku 1909 byl při koupání v rybníce postižen mrtvicí a částečně ochrnul. Půl roku poté spáchal sebevraždu.


Alfons Mucha




Alfons Mucha (1860-1939) byl v 10. a 20. letech 20. Století v Evropě a USA považován za největšího dekorativního umělce. Počátky jeho kariéry však nebyly snadné. Když se tento ivančický rodák hlásil na Akademii do Prahy, neuspěl. Odešel tedy do Vídně, kde přijal místo malíře divadelních kulis. Ovšem netrvalo dlouho a divadlo vyhořelo. Mucha se proto vrátil domů a tehdy jej potkalo štěstí. Vyhlídl si ho hrabě sousedního panství a zadal mu práci na výzdobě svého sídla v Německu. Poté mu pomohl na školu v Mnichově, odkud Mucha odešel na Akademii Julian v Paříži. Osudovou zakázkou byl pro malíře divadelní plakát Gismonda, portrét francouzské herečky Sarah Bernhardové z roku 1807. Od té doby se jeho věhlas šířil do celého světa a zakázky se utěšeně množily. Mucha nějaký čas tvořil v USA, ve 20. letech se však vrátil do Čech.


Bohumil Kubišta




Bohumil Kubišta (1884-1918) byl velmi zdatný v matematice a logickém uvažování. Jeho osudem však jednoznačně bylo plátno, štětce a barvy. Narodil se v chudé rodině nedaleko Hradce Králové. Naštěstí se dostal na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu a poté na Akademii. Po studiích vycestoval do Itálie a Francie, kde se seznámil s tamními kubisty, včetně nejslavnějšího z nich Pabla Picassa. Kubištovi ostatní kubisté záviděli především jeho jméno - Kubišta byl totiž kubistou už od narození. Osud Bohumila Kubišty byl však velmi smutný. Vždy se mu nedostávalo peněz a pro existenční peníze vstoupil do armády. První světovou válku přežil ve službě u Jadranu, půl roku po válce však zemřel v pouhých 34 letech na španělskou chřipku.

Jejich obrazy si můžete prohlédnout v galerii obrázků

Opsáno z časopisu "21 století Junior"

Palety Českých mistrů díl I.

19. února 2009 v 20:36 | Denisa |  Moji nejlepší malíři
Josef Mánes



Josef Mánes (1820-1871) pocházel z významné malířské rodiny. Ve své době byl slavným malířem jeho otec Antonín, strýc Václav, ale i jeho mladší bratr Quido. Rodina byla nejen umělecky nadaná, ale také velmi vlastenecky založená, což jí v převážně německy smýšlející společnosti dělalo nemalé potíže. Josefův život byl tragický. S rodinnou služkou měl nemanželské dítě, ke kterému se nemohl hlásit, a na sklonku života trpěl duševní chorobou, kterou nejspíš způsobila nákaza syfilidou. Josef Mánes je představitelem českého romantismu, i když se světovými malíři tohoto směru styky neudržoval.


Karel Purkyně




Karel Purkyně (1834-1868) měl zástupy přátel, ale také řady nepřátel. Příčinou byla jeho povaha. Na jednu stranu srdečná a dobromyslná, na stranu druhou tvrdošíjná a neústupná. Purkyně se šťastně narodil. Jeho otec, slavný přírodovědec Jan Evangelista Purkyně, patřil k předním českým vlastencům a u něj v bytě se často scházeli známé osobnosti. V této tradici pokračoval i syn Karel. Přátelil se s významnými malíři, a dokonce po určitou dobu poskytoval v otcově bytě místo pro ateliér svému příteli Josefu Mánesovi. Karel se za svého života uznání nedočkal. Jeho tvorbu kritici buď přehlíželi, nebo pohanili. Dnes je však Purkyně uznáván jako nejvýznamnější představitel české realistické malby.


Julius Mařák




Julius Mařák (1832-1899) studoval malbu na Akademii v Praze, v Mnichově a ve Vídni. Už při studiích ve Vídni začal vyučovat malbu děti ze zámožných rodin. Rovněž si přivydělával ilustracemi do novin a časopisů. V roce 1887 se Mařák vrátil do Prahy, kde přijal nabídku profesorského místa na Akademii výtvarných umění. Zde zůstal až do své smrti, kde kromě jiných vyučoval také Antonína Slavíčka. Mařák se celý svůj život Věnoval krajinomalbě. A právě jeho malby krajin si čeští vlastenci zvolili pro výzdobu Národního divadla a o pár let později rovněž pro výzdobu schodiště Národního muzea.


Jejich obrazy si můžete prohlídnout v galerii obrázků


Opsáno z časopisu"21 století Junior"





Zádušní chrámy a hrobky faraonů v západních thébách - dějiny výzkumů

15. února 2009 v 15:43 | Denisa |  Nejvýznamnější archeologické objevy
<< Královské hrobky a zádušní chrámy jsou jedním z vrcholů archeologického bádání. A kdo přijde brzy ráno, má naleziště téměř sám pro sebe >>

Někdy v roce 100 př. n. l. vyškrábal jistý Řek v hrobce Ramesse VI. tento nápis: "Já, Dioskrammon, jsem si prohlédl tuhle hrůzu a shledávám ji jako více než podivínskou." S větším porozuměním píše o Údolí králů v době okolo změny letopočtu římský zeměpisec Strabón: známo bylo 42 hrobek, ale jen deset jich bylo přístupných. Koptové využívali některých hrobek jako pousteven. Poté byly zapomenuty. Údolí králů znovu objevil jezuita Claude Sicard, který procestoval Egypt v letech 1707 až 1712. V roce 1769 prozkoumal Skot James Bruce hrobku Ramesse III. Vědci napoleonské expedice prozkoumali hrob Amenhotepa III. a jako první celé údolí přeměřili. Počátkem 19. století odkryl Ital Giovanni Belzoni šest hrobů - mezi nimi roku 1817 slavný hrob Sethiho I. Avšak nástěnné malby se rozpadaly, a tak dal roku 1829 Champollion v "záchranné akci" odvést - za rozhořčených protestů anglických archeologů - nástěnné malby do Paříže. Roku 1821 přišel do Egypta anglický grafik John Gardiner Wilkinson. Ten hroby očísloval a během dvanácti let okopíroval nespočet nápisů a obrazů. Mnohé z nich, jako výjevy z některých soukromých hrobek, jsou dnes zničeny nebo nepřístupné. Následovaly závody mezi archeology a vykradači hrobů. Roku 1871 objevili legendární vykradači hrobů, bratři Abd-ar-Rasúlové, úkryt mumií v Dér el-Bahrí. S mumiemi se kupčilo na káhirském trhu, prášek z rozemletých mumií se pašoval do Evropy jako ceněné léčivo. Teprve v roce 1881 se Správě starověkých památek podařilo plány vykradačů hrobů zhatit a zbývající mumie zachránit. Roku 1904 objevil Ital Ernesto Schiaparelli hrob Nefertari. V letech 1917 až 1922 kopal v Údolí králů brit Howard Carter. Kořist byla hubená: pár alabastrových váz, které nesly jméno RamesseII. Sponzor lord Carnavon hrozil, že přeruší přísun peněz. Čtvrtého listopadu 1922 však dělníci narazili ve skále na schod a odkryli zapečetěnou stěnu. Byla sice již proražena, přesto archeologové narazili na téměř úplný Tutanchamonův hrob. Roku 1978 začal americký archeolog Kent R. Weeks sestavovat první spolehlivou mapu Údolí králů. Podle ní hledal jeden již sto padesát let nezvěstný hrob: KV 5.Roku 1995 nalezl vchod: vedle dnešní pojízdné toalety, zavalený sutí, kterou tady dal skládat Carter při odkrývání Tutanchamonovy hrobky. Výzkum hrobky synů Ramesse II. dosud pokračuje.

A tady se můžete podívat na super Thébský mapový projekt.


Esetnofret I.

13. února 2009 v 20:07 | Denisa |  Osobnosti
Po Nefertařině smrti musel Ramesse II. jmenovat novou hlavní královnu, aby byla obsazena nezbytná ženská část královského úřadu. Po mnoho let se egyptologové domnívali, že jmenoval svou druhou královnu Esetnofret, matku několika svých oblíbených dětí. Nemáme ovšem mnoho přesných důkazů o tom, že by Esetnofret Nefertari přežila. Pokud lze soudit z dat narození jejích dětí, která se střídají s daty narození dětí s Nefertařiných, musela si Ramesse vzít přibližně ve stejné době jako Nefertari. Jako druhá žena zůstávala dosti v pozadí, a jak se dá očekávat, neobjevuje se na fasádě Abú Simbelu, ačkoliv její dcery tam jsou.

Po Nefertařině smrti Esetnofretu najdeme vedle krále jen na několika málo památnících. Jako královská choť se objevuje s Ramessem a jejich dětmi na stélách v Asuánu a na skalním reliéfu v Gebel es-Silsile. Tyto obrazy však nedal zhotovit Ramesse, ale Esetnofretin syn, princ Chamuaset, a mohly být pořízeny dokonce až po její smrti. Chamuset by rozhodně nebyl v Egyptě první, kdo pozměnil svou osobní historii povýšením postavení své matky. Na asuánské stéle vidíme Esetnofret s květinovým žezlem a papyrem či lotosem, v Gebel es-Silsile drží Anch. To naznačuje, že mohla v roce 34 být již mrtvá, a tedy mohla dokonce zemřít dříve než Nefertari.

Nevíme ani, kde je Esetnofret pohřbená. Je dosti pravděpodobné, že mohla také mít velkolepou hrobku v Údolí královen, ač jeden ostrakon z 19. dynastie, nalezený Howardem Carterem, naznačuje, že mohla spočinout též v blízkém Údolí králů.

Esetnofret porodila aspoň 4 děti: prince Ramesse, Chamuaseta a Merenptaha a Ramessovu první a nejoblíbenější dceru - Bintanat. Je zajímavé, že ačkoliv je Nefertari všude významnější než Esetnofret, jejich děti jsou vždy postaveny naroveň. Když dával Ramesse zobrazit řady svých dětí na zdech chrámů, jsou seřazeny podle věku a podle pohlaví, nikoliv podle významu svých matek. Všichni synové jeho dvou žen byli pokládáni za možné dědice trůnu a titul korunního prince přecházel z jednoho na druhého, tedy i mezi nevlastními bratry, podle pořadí narození. Otcův trůn nakonec převzal Ramessův 13. syn Merenptah, kterého měl s Esetnofretou.


Nefertari

12. února 2009 v 13:20 | Denisa |  Osobnosti
Nefertari - "Kráska" "Ta, která je milovaná bohyní Mutou"

Nefertari Merienmut (což znamená "krásná, milovaná Mutou") se velmi pravděpodobně provdala za velkého faraona Ramesse II. ještě předtím, než nastoupil na trůn, a měla zcela zvláštní postavení, v dějinách Egypta nevídané. Měla mnoho přívlastků, jako "Sladký poklad", "krásná", "okouzlující". Tuto vedoucí úlohu ve srovnání s ostatními četnými manželkami faraonů potvrzuje fakt, že byla vždycky v Ramessově družině, nejen při občanských a náboženských obřadech, ale také při významných cestách, jako při cestě do Nubie ve 24. roce jeho vlády na slavnost otevření malého chrámu v Abú Simbelu, zasvěceného bohyni Hathoře a Nefertari samé. Královna je znázorňována na velkých sochách ve stejné velikosti jako faraon, což je mimořádné, vezmeme-li v úvahu, že králova manželka byla obvykle znázorňována po straně faraona v měřítku, že mu stěží dosahovala ke kolenům.

Nefertari hrála svou úlohu také v zahraniční politice. Svědčí o tom dopis, který diplomaticky poslala Paduchepě, královně Chetitů (národa, proti němuž Ramesse úsporně bojoval), v němž vyslovuje své sesterské přátelství "Velké vládkyni Chetitů".

Původ Nefertari je obestřen záhadou: podle určitých náznaků pocházela její rodina z thébské oblasti. Kromě toho rukojeť skřínky, nalezená v její hrobce s kartuší faraona Ajeho, naznačuje těsný vztah s tímto králem, rodákem z města Achmím, zasvěceného bohu Mínovi a ležícího přibližně sto kilometrů severně od Théb. V Ramesseu, impozantním zádušním chrámu Ramesse II. v Thébách, je v horní části druhého pylonu ve výšce přes deset metrů neobvyklé znázornění slavnosti Mína, kde Nefertari tančí před posvátným býkem. Byla to pocta otci nevěsty, faraonovi Ajemu z Achmímu, nástupci Tutanchamona?

Ačkoliv měla s Ramessem pět nebo šest synů, z nichž někteří zemřeli mladí, žádný z nich nenastoupil na trůn. Dědic Ramesse III. - princ Merenptah - byl Ramessův syn s jinou velkou královskou manželkou, a sice s královnou Esetnofret, jejíž hrobka nebyla dosud objevena a je pravděpodobně na pohřebišti v Sakkáře. Doba a příčina smrti Nefertari rovněž nejsou známé, avšak došlo k ní před oslavou třicátého výročí Ramessovy vlády v pamětních nápisech z této a následující doby již není jméno milované manželky uvedeno.


Leprosária

4. února 2009 v 21:03 | Denisa |  Dějiny medicíny

Křesťansky pojaté milosrdenství se realizovalo v zakládání nemocnic, jež se měly starat o nemocné poutníky, o staré, chudé a nemocné. Tyto špitály však neposkytovaly vlastní léčebnou péči. Speciálními zařízeními byla jen tzv. leprosária, do nichž byli soustřeďování malomocní. Růst v jejich počtu ve 12. A 13. Století byl důsledkem rozšíření lepry (malomocenství) v Evropě zároveň s návratem účastníků křížových výprav. Kolem roku 1225 bylo těchto zařízení jen ve Francii vybudováno více než 2 000.

Mezi izolovanými však bylo nepochybně i velké množství takových, kteří leprou netrpěli, ale strach z nemoci zařadil mezi "nečisté" i mnoho jiných s jinými mnohdy neškodnými nemocemi. V raném středověku byli nemocní vyobcováni ze společnosti, museli se odívat do zvláštních šatů, aby byli dobře rozeznatelní, nosit rukavice a dřevěnou klapačku, kterou hlasitě ohlašovali svůj příchod. Výskyt lepry se musel hlásit a komise lékařů posuzovala podle příznaků, zda je nemocný "čistý". Ve 14. Století začala lepra pozvolna ustupovat. Původce lepry identifikoval v r. 1873 Nor G. H. A. Hansen (1841-1912).