Březen 2009

Druhá skrýš

18. března 2009 v 18:13 | Denisa |  Zajímavosti

V roce 1898 objevil tehdejší thébský památkový inspektor Victor Loret v Údolí králů hrobku Amenhotepa II. Když rozechvěle sestoupil příkrou tmavou chodbou, osvětlenou pouze plápoláním svíčky, otevřel se mu pohled na příšernou scenerii. Ve zvláštní dřevěné bárce "leželo tělo, celé zčernalé a odpudivé na pohled. Lebku mrtvého muže lemovaly v řídkých chomáčích dlouhé hnědé vlasy a jeho děsivě stažená tvář byla natočená ke mně, takže to vypadalo, jako by si mě prohlížel. V tu chvíli by mě ani ve snu nenapadlo, že je to puze mumie, připravená o obinadla." Mužské tělo, které Loreta tak vystrašilo, bývá různými badateli ztotožňováno s faraonem Setnachtem nebo s mladým princem Vebensennuem. Zloději je museli připravit o všechny cennosti krátce po pohřbu. Vrstva pryskyřice, která tělo pod obinadly pokrývala, totiž byla ještě lepkavá. Když pak po dokonání krádeže hodili nešťastníka do zádušní bárky na druhém konci pohřební komory, zůstal k ní pevně přilepen po staletí. Za tímto hrozivým výjevem následovala sestupná chodba do sloupové síně, v níž stál otevřený sarkofág. Tam, ve dřevěné rakvi, ležela mumie Amenhotepa II., kdysi druhotně opatřená novými obinadly. Ve své době se jednalo o jediného faraona, nalezeného v jeho vlastní hrobce. Pak Loret narazil na boční komoru, ve které objevil další tři těla zbavená obinadel a uložená bok po boku. Všechna měla ránu v hlavě a poškozené břicho. Své dojmy z nálezu nešťastné trojice formuloval následovně:

První tělo podle všeho následovalo ženě...Zlomenou paži měla přitisknutou k tělu, nehty mířily do vzduchu...Po obou stranách hlavy jí splývala záplava hustých kučeravých vlasů a prostírala se po vápencové podlaze boční komory. Její tvář byla obdivuhodně dobře zachována, vyhlížela vznešeně a působila na mě majestátní vážností.
Druhá mumie - jednalo se o tělo asi patnáctiletého dítěte - byla nahá s rukama sepjatýma v klíně...Tvář mladého prince zdobil zlomyslný škleb, při kterém jsem chvílemi zapomínal, že je dávno po smrti. A konečně mumie uložená nejblíže stěně patřila muži, jehož tvář vyjadřovala cosi strašlivého a groteskního zároveň. Zhroucená ústa mu sahala snad od ucha k uchu, mezi zuby svíral lněný smotek. V polootevřených očních víčkách jako by se usadil podivný výraz - ten člověk se mohl docela dobře udávit při náhlém záchvatu neovladatelného smíchu, a po smrti vypadal jako kotě, které si pohrává s kouskem tkaniny.

Loret tato tři těla považoval za členy neužší rodiny Amenhotepa II. Bezejmennná ? Starší dáma" s hustou hřívou je však v součastnosti mnoha badateli ztotožňována s královnou Teje.
Tím ale Loretovo dobrodružství nekončilo. Postupoval hrobkou dál, až dospěl do prostorné, klenuté boční místnosti skrývající devět zaprášených rakví. Když se nad nimi vzápětí sklonil a setřel tisíciletý prach, narazil na řadu královských jmen. V tu chvíli mu začalo být jasné, že objevil druhou, menší skrýš mumií faraonů. Odpočívala v ní mimo jiné balzamovaná těla Thumose IV., Amenhotepa III., Sethiho II., Siptaha a Ramsesů IV. a VI.
Victor Loret nález přesně zdokumentoval, ale jeho dokumentace však nikdy nebyla nalezena. Mumie nechal šetně zabalit s tím, že je nechá odvést do Káhiry, ale nebylo mu to dovoleno. Musel je vrátit zpět do hrobky a potom je úředně zapečetit. Jen několik měsíců nato se tupě zlodějů podařilo přelstít nebo uplatit hlídače a proniknout až do hrobky. Bárka s princem zmizela, Amenhotep II. přišel o obinadla. Howard Carter se ujal role detektiva. Stopy ho zavedly k dvou bratrům, kteří stanuli před soudem pro krádež, ale dosáhli zproštění obžaloby.

Bristolská mumie

17. března 2009 v 13:52 | Denisa |  Zajímavosti
Mumie nepříliš významného kněze Horemkenesiho z období 21. dynastie byla nalezena ve skalní hrobce Dér el-Bahrí, v archeologické sezoně 1904-1905 během výzkumu pod záštitou Společnosti pro výzkum Egypta (Egypt Exploration Society). Táž organizace ji později získala jako součást podílu na nálezech, proto se mumie nejprve ocitla v jejím londýnském sídle. Později se přestěhovala do Bristolského muzea, kde obdržela inventární číslo HA7386. Její stav vyvolával už v té době určité obavy, nicméně do mimořádně horkého léta roku 1976 zůstával víceméně uspokojivý. Potom však tělo začalo prokazovat nesporné známky rozkladu, v bandážích se objevily otvory a mumii překryla tenká vrstva soli. Proto se vědci rozhodli, že jí zbaví obinadel, než se jim rozpadne před očima.

Horemkenesiho mumie byla odhalena roku 1981 na Anatomickém oddělení Bristolské univerzity. V čele odborného týmu, který přejal řadu postupů zavedených při realizaci manchesterského projektu, stanul kurátor muzea David Dawson. Odstraňování obinadel předcházelo rentgenové snímkování mumie, což se dnes považuje za standardní postup. Pečlivé odvíjení bandáží vědcům zabralo dva týdny, po něm následovala pitva. Badatelé tak získali řadu vzorků, které zakonzervovali pro budoucí výzkum.

I tentokrát si vědecký tým vybral mumii s pohnutým osudem. Za postupného odstraňování obinadel vyšlo najevo, že mrchožravý hmyz poškodil především vnitřní, nikoliv vnější vrstvy lněného plátna. Tělo s ním muselo přijít do styku před dokončením předběžného ovíjení. Tvář, paže, nohy a chodidla mumie jím byly skrz naskrz prolezlé, stejně tak skráně a krk. Celkově se tělo nacházelo ve velice zuboženém stavu.

Nebožtíkovo břicho sice balzamovači pečlivě zbavili vnitřností, zato mozek nechali na původním místě, což se zdálo neobvyklé. Později samozřejmě padl za oběť hmyzu. Naproti tomu mrtvému scházelo srdce, které pro svou důležitost mělo za všech okolností zůstat v hrudi. Horemkenesiho orgány se bohužel nenašly - mumiím balzamovaným v jeho době je kněží zpravidla vkládali přímo mezi obinadla.

Horemkenesi zemřel jako postarší, plnoštíhlý muž, měl deformovaný nos a špatné zuby, na onen svět nicméně odcházel pečlivě oholený. Za svého života trpěl bilhariózou i malárií. Ze skutečnosti, že tělo napadl hmyz dříve, než se dostalo do balzamovacích dílen však patolog Norman Brown usuzuje náhlou srdeční příhodu, která nešťastného muže postihla dál od domova. Čas, jenž uplynul mezi smrtí a nalezením nebožtíkova těla, stačil v horkém egyptském podnebí na to, aby si příroda vybrala svou daň. Balzamovači už zřejmě považovali za zbytečné odstraňovat ztrouchnivělý mozek, ostatní vnitřnosti se asi nacházely v tak žalostném stavu, že je nedokázali zachránit.

Bristolský projekt se vyznačoval jednou zvláštností - prostřednictvím uzavřeného televizního okruhu směla odstraňování obinadel i pitvě přihlížet široká veřejnost.

Opsáno z knihy "Mumie" od Joyce Tyldesley

Pravidla sexuálního chování

6. března 2009 v 20:32 | Denisa |  Zajímavosti ze Starého Egypta

Ptahhotepovo naučení má alternativní překlady: Starší a tradiční - "Drž svou ženu stranou rozhodování, omezuj ji, … a tím ji udržíš ve svém domě…" Nový překlad podle egyptologa Friedricha Jungeho: "Milovat ji, učinit šťastnou, což přispívá k jejímu pocitu spokojenosti, stejně tak, jako když člověk snáší, že manželka má vlastní vůli…" Aniho naučení: "Střez se ženy, která je ve městě cizí, nehleď na ni, když jde kolem, a nestýkej se s ní důvěrně." Anchšešonkovo naučení: "Ten, kdo souloží s vdanou ženou, bude zabit v jejích dveřích."

Egypťané neměli ani občanský ani náboženský obřad, který by stvrzoval sňatek, muži a ženy, kteří si přáli žít spolu, se prostě sestěhovali. Tento zdánlivě volný přístup k manželství, stejně jako to, že nebyly vyloučeny polygamie a incest, vedlo mnohé k názoru, že staroegyptská sexuální morálka byla velice uvolněná. To je ovšem mylné. Jak incest tak polygamie se týkaly, povětšinou až do řeckořímské doby, především královské rodiny. Společnost se celkem nezajímala o dobrovolné intimní vztahy mezi svobodnými lidmi, ale od sezdaných lidí se očekávalo, že budou respektovat určitá pravidla. Choť měla být věrná svému muži - tím mělo být zajištěno, že budou vychovávat svoje vlastní děti. Muž se neměl zaplétat s manželkami jiných, ale asi se neočekávalo, že bude, vzhledem k všudypřítomným svodům, zcela věrný. Cizoložství bylo nemorální a lidé je řešili zpravidla uvnitř rodiny či komunity. Dopis z dob 20. Dynastie z prostředí vesnice Dér el- Medína, kde se všichni znali, naznačuje, jak to mohlo vypadat. Jistý Nesamenemope žije po měsíce se ženou, která není jeho manželkou. Rodina jeho manželky je s tím pochopitelně nespokojena. Jednu noc vzbouří celou vesnici a jdou zaútočit na dům té druhé ženy a vyhrožují přitom, že ztlučou i její rodinu. Přítomný správce jim v tom zabrání, ale právě tímto dopisem Nesamenemopeho napomíná - pokud chce s druhou ženou žít, musí se rozvést se svou předchozí manželkou, která má právo být volná a vzít si jiného.


Bintanat I.

6. března 2009 v 17:48 | Denisa |  Osobnosti
V roce 34 Ramessovy vlády byly tedy obě královny, Nefertari i Esetnofret, zesnulé a Ramesse si musel najít další královský protějšek. V této době si podle vzoru Amenhotepa III. Vzal za ženy tři ze svých dcer, Bintanat, Meritamon a Nebettauej, a také svou sestru Henutmire. Bintanat, nejstarší z dcer Ramesse II. a Esetnofrety, se stala ženou svého otce jako první. V roli královny se s ní setkáváme již na jednom z později zhotovených reliéfů na pilířích velké síně Ramessova chrámu v Abú Simbelu a také v Asuánu, kde stojí vedle své matky a bratrů Ramesse, Chamuaseta a Merenptaha.

V souvislosti s Bintanat se také dostáváme k prvnímu a jedinému dokladu o dítěti, které se hypoteticky mohlo narodit královně provdané za vlastního otce. Vedle Bintanat se na stěně její hrobky v Údolí královen objevuje dospělá žena, jednoznačně titulovaná jako " Králova dcera z jeho vlastního těla". Bintanat má vedle ní supí čepec, nízkou plochou korunu a její jméno je vepsáno v kartuši. Její dcera má ve vlasech jednoduchou ozdobu z lotosového květu a je beze jména. Její titul není jednoznačný a stejně tak nejasné je i to, kdo mohl být jejím otcem. Mohla skutečně být dcerou Ramesse II.Ale stejně tak mohla být i jeho vnučkou, narozenou ze spojení Bintanaty s jiným, dosud neznámým mužem, snad předtím, než se Bintanat stala královnou. Pokud by tomu tak bylo, potom bychom museli Bintanat i její sestry považovat spíše za ceremoniální manželky jejich otce - v tom smyslu, že plnily svůj úkol při nutných obřadech, ale se svým otcem nežily jako ženy s mužem. Bintanat svého otce přežila a zemřela během vlády svého bratra Merenptaha.