Květen 2009

Zuby mohou o životě mumií mnoho napovědět

3. května 2009 v 21:37 | Denisa |  Zajímavosti

Nejlépe zachovanou částí těla nebo kostry většinou bývají zuby. V rámci výzkumu mumií tvoří ohledání chrupu samostatné odvětví. V zubech se skrývá klíč k určení věku, zdraví i stravovacích návyků starých Egypťanů, jejich prostřednictvím vědci dokážou vystopovat příbuzenské rysy. Dnes například víme, že mumie královny Tetišery (prababička), Ahmosy Nefertari (matka) a Ahmosy (dcera) z období 17. a 18. dynastie měly výrazný předkus a křivé zuby. Koneckonců také lebky všech zmíněných dam vynikaly nápadně podobným tvarem.
Egypťané často trpěli velice úpornými bolestmi zubů. Kazivost a záněty kostí, způsobené nadměrnou konzumací sladkostí, však patřily spíše mezi onemocnění vyhrazená bohatým. Med, jediný zdroj cukru, si většina prostých obyvatel nemohla dovolit. Jejich každodenní jídelníček tvořil z větší části chléb ze zrna, které se rozmělnilo na mouku v kamenných drtičích. Takto připravený chléb obsahoval velké procento navátého písku, což vedlo k postupnému obrušování chrupu mnohdy až k dásním. Rozsáhlé poškození zubů u mumií dospělých Egypťanů vlastně badatelům poněkud ztěžuje určení věku.
U celé řady balzamovaných těl se vědci setkávají s dentálními abscesy, trpěl jimi například Amenhotep III. Eliot Smith si po prohlídce králova zkaženého chrupu, pokrytého vrstvou zubního kamene, poznamenal: "V posledních letech života Amenhotepa III. nepochybně soužily nesmýrně trýznivé bolesti." Egyptští lékaři nebyli právě zručnými dentisty a zřejmě nedokázali mnoho udělat ani pro zmírnění vládcova utrpení. Amenhotep III. proto hledal útěchu v náboženství. Když bez většího úspěchu věnoval šest sest sošek lví bohyni Sachmetě, požádal mitannského krále Tušrattu o zapůjčení zázračné sošky bohyně Ištary, známé léčivými schopnostmi. Zřejmě ani mocná Ištar nakonec příliš nepomohla a neustálá bolest zubů se nepodepsala na zhoršení celkového zdravotního stavu vznešeného pacienta. Vzhedem k neznalosti antibiotik mohly zanícené a infikované zuby nešťastného krále docela dobře i zabít.
Všudypřítomný pouštní písek působil nepříznivě také na plíce. Vdechování částeček písku a prachu vedlo ke vzniku písečné pneumokoniózy nebo silikózy, která byla skutečnou metlou pouštních obyvatel. Výrazný podíl křemičitých částic vykazují plíce opravdu mnoha mumií. Další nebezpečí představoval kouř z ohňů a z olejových lamp, vdechovaný v uzavřených prostorách. V plicích postižených se usazovalo nadměrné množství sazí, což mělo za následek oslabení řádné funkce tohoto životně důležitého orgánu.

Restaurování Ramsese Velikého

2. května 2009 v 21:19 | Denisa |  Zajímavosti

Ramses II., s nímž ve své době velice nepoctivě nakládal Gaston Maspero se postupně rozpadal. Proto se vědci rozhodli podrobit tělo velikého krále rozsáhlému restaurátorskému programu. Roku 1975 se Ramses ve své původní dřevěné rakvi vydal na pouť do pařížského muzea člověka (Musée de L´Homme), v němž ho čekal tým odborníků, kteří si vytkli za cíl stabilizovat, a pokud možno ještě vylepšit stav jeho tělesné schránky. Ramses Veliký cestoval se všemi poctami, jak se na panovníka sluší - na káhirské letiště ho doprovázela čestná stráž a v Paříži mu uchystali stejně slavnostní uvítání. Traduje se, že mu byl vystaven zvláštní pas, kde v kolonce zaměstnání údajně stálo: "král (zesnulý)".
Na Ramsesově těle, rakvi i obinadel parazitovaly bakterie a bezmála sto druhů plísní, které je doslova "pojídaly". Ukázalo se, že pro záchranu panovníkovy mumie bude naprosto nezbytná její sterilizace. Běžný postup, tedy užití chemických látek, zahřívání či naopak ochlazení, však mohl v tomto případě způsobit nedozírné škody. Proto se badatelé rozhodli sterilizovat krále pomocí gama paprsků, které se osvědčily při ozařování vzácných uměleckých děl. Poté Ramsese opět zahalili původními, nyní už sterilními obinadly, uložili ho do rakve a opatrně umístili do zvláštní antibakteriální schrány.
V průběhu celé akce stačili vědci provést řadu zajímavých vyšetření. Rentgenové snímky odhalily pokročilou artritidu obou kyčelních kloubů, arteriosklerózu hlavních tepen dolních končetnin i značné opotřebení chrupu, včetně dentálních abscesů. Odborníci postoupili k další analýze dokonce i vzorky Ramsesových jemných vlasů. Faraon zemřel, když mu bylo přes devadesát let, přirozeně bílá kštice proto nikoho nepřekvapila. Balzamovači ji kdysi obarvili do mladistvého, žlutorudého odstínu, a jak prokázala analýza vlasových kořínků, král se zamlada skutečně pyšnil v Egyptě neobvyklými kaštanovými vlasy.