Červenec 2009

Zátiší - duše neživých předmětů

31. července 2009 v 21:02 | Denisa |  Moji nejlepší malíři
Mísy ovoce, příbory a talíře naplněné jídlem. Sklenice s vínem, jehož vůni je možné si představit. Šperky, v nichž se zrcadlí plody malin, preclíky i koláče. Ptáci a ryby, létající hmyz a motýli. To vše bylo námětem pro malíře zátiší, tedy kompozic, jejichž největší sláva již patří minulosti.

Zátiší, stylizované zobrazení přírodních i člověkem vyrobených objektů, byla v Evropě známa již ve třetím století př. n. l., v období helénizmu. Oblíbené byly zejména náměty jídel připravených k podávání. Stejné motivy sloužily k tvorbě římských mozaik na podlahách jídelen, známé jsou i nástěnné malby zátiší z Pompejí.
Středověké umění dlouho zátiším nepřálo. Malíři se zaměřovali na biblické a mytologické výjevy. Neživé předměty, například svazky knih či měděné nářadí, byly pouze jejich součástí, často se symbolickým významem. Při ztvárňováním témat jako svatba v Káni galilejské se ale umělci nebáli zobrazit množství košů ovoce a zeleniny, pokrmy z masa a džbány s vínem, takže se lidské postavy za nimi téměř ztrácely.
Průkopníkem zátiší se stal krátce před svou smrtí na konci patnáctého století vlámský malíř pravděpodobně německého původu Hans Memling. Termín zátiší se ale ve výtvarném umění objevuje teprve v sedmnáctém století. Do té doby se podobné náměty zahrnující předměty z denního života označovaly různě. Italský malíř a historik umění Giorgio Vasari používal spojení cose naturali (přirozené věci). Ve flandrech se v polovině sedmnáctého století zátiší nazývala stilleven. Odtud jej přejala němčina jako Stilleben a angličtina jako stil-life. Ve francouzštině se zátiší označuje jako nature morte.
první obraz, který si tento název skutečně zaslouží, namaloval v roce 1657 Rembrandt. Námětem je poražený kus dobytka, s rozpáraným břichem a odkrytými žebry a vnitřnostmi, visící na dřevěné konstrukci. Syrovost námětu nebyla samoúčelná a jeho zjevná podobnost s portréty ukřižovaného Krysta v sobě neměla nic rouhavého. Rembrandt zobrazil sílu života a jeho zápas se smrtí tak, jak to dokázal jen on, pomocí kontrastu teplých barev a tmavého pozadí. Obnažené tělo býka jako symbol nahoty provázející smrt malíř vytvořil v době, kdy se vyrovnával se ztrátou své první ženy Saskie a úmrtím dvou dětí.
Vážným tématům se zátiší nevyhýbala po celé sedmnácté století. Němečtí a vlámští mistři jako De Heem a Harmen Steenwyck stáli u zrodu děl označovaných latinským termínem vanitas, tedy marnost a pojímivost. Objevují se na nich lidské lebky a kosti v kompozici s hodinami a olejovými lampami, které měly připomínat dočasnost lidského bytí.
Zcela jiný přístup zvolil už na konci šestnáctého století Caravaggio. Jeho zátiší s košíkem ovoce může být interpretováno jako naturalistický manifest. Námět se i přes svou jednoduchost vyznačuje monumentální kompozicí a ani tady nechybí symbolický a duchovně-morální podtext. Ovoce není vzhledově dokonalé, na jablku jsou viditelné otvory po červech, totéž platí pro fíky a hrušku a listy fíků, u nichž se díky věrnému provedení dokonce podařilo identifikovat přesný druh škůdce. Téměř fotografickou přesnostíse vyznačuje i Caravaggiovo pozdější zátiší s ovocem.
Devatenácté století přineslo zátiší řadu vynikajících děl spojených se jmény Manet, Renoir nebo van Gogh, jehož řada zátiší se slunečnicemi patří k nejslavnějším dílům tohoto žánru. Zátiší malovali kubisté, futuristé i dadaisté. Surrealisté připojili trojrozměrné předměty, americký pop přidal reklamní předměty. Zátiší opustilo své jednoznačné hranice, obohatila jej hudba, video a fotografie. Nástup počítačů přinesl i zátiší vytvářená ve virtuální podobě.

Záhada ženské mumie

28. července 2009 v 21:51 | Denisa |  Zajímavosti
V roce 1821 Augusta Granvilla (prosnulý chirurg a gynekolog) uchvátilo vyprávění Archibalda Edmonstona, jednoho z jeho pacientů, který se tehdy právě vrátil z výpravy do Egypta. Ve vesnici Kurna nedaleko Luxoru se Edmonstonovi podařilo koupit kompletní mumii v neporušené rakvi. Egyptské mumie byly v té době v Anglii v módě. Veřejnost nelákala ani tak mumifikovaná těla jako spíš množství nádherných šperků, které se podle očekávání měly nacházet v pohřebních komorách. Granvillův zájem byl opačný. Chtěl rozluštit záhadu procesu balzamování lidských těl.
Požádal proto Edmonstona, aby mu mumii půjčil k podrobnému průzkumu. Ten souhlasil, rakev mu poslal a následujících šest týdnů Granville strávil postupným odkrýváním těla a jeho podrobným studiem.
Když odklopil víko rakve, spatřil tělo ležící na dlouhé desce. Pokrývalo ji několik skleněných korálků a zrnek pšenice. Obvazy byly omotány s neobyčejnou pečlivostí, kterou Granville jako chirurg dokázal ocenit. Jakmile je odstranil, zjistil, že má před sebou mumifikované ženské tělo ve velmi dobrém stavu. Žena byla zřejmě za života trochu při těle, jak dosvědčovaly záhyby kůže nad břichem. Další poznatky mohl vzhledem k tehdejší technice přinést jen skalpel.
Po otevření těla a průzkumu pánevních kostí vyšlo najevo, že žena zemřela ve věku padesáti až pětapadesáti let. Měla za sebou porod a dokonce bylo možné odhadnout, na jakou nemoc zemřela. Byl to nádor vaječníků. Pravděpodobně šlo o nejstarší důkaz výskytu tohoto zákeřného onemocnění v historii.
Největší záhadou pro Granvilla byla metoda balzamování. Podle řeckého historika Herotoda, který se balzamování v Egyptě osobně zúčastnil, velmi záleženo na majetku zesnulého. Kvalitní péče, kdy při balzamování byly orgány z těla vyjímány otvorem v břišní dutině a uchovávány odděleně, byla vyhrazena jen pro bohaté. Pro chudší klienty se většinou používal výplach žíravinou, která se vlévala konečníkem do břišní dutiny. Tam rozpustila orgány, a poté se opět vyčerpala.
Mumie zkoumaná Granvillem neměla v břišní dutině otvor a většina orgánů se nacházela na svém místě. Musela být proto balzamována jinou metodou, o níž se Herodotos mezmínil. Kůže byla pružná a klouby ohebné. Všude byla přítomna voskovitá látka, kterou Granville pokládal za směs včelího vosku a asfaltu Vyvodil z toho, že tělo muselo být několik hodin nebo i dní ponořeno do nádoby s tekutou směsí těchto látek a zahříváno mírným plamenem. Vyzkoušel stejným způsobem balzamovat těla dětí, která se narodila mrtvá, a měl úspěch. Své poznatky přednesl před královskou společností a měl úspěch. Uspořádal několik přednášek a dokonce i veřejnou prezentaci práce s mumií. Aby dokázal pravdivost svých závěrů, nechal sál osvítit svícemi, které byly vyrobeny z vosku získaného přímo z mumie.
Tělo postupně rozdělil na menší kusy, které nakonec skončily v kabicích archivu Britského muzea. Posto třiceti letech je tam objevil egyptolog John Taylor a se svým týmem provedl nejmodernějšími metodami detailní průzkum zbylých orgánů a tkání.

SOUČASNÝ PRŮZKUM
Egyptologům se podařilo rozluštit nápisy na rakvi a zjistit, že mrtvá žena se jmenocala Irtyersenu, doslova paní domu. Styl provedení rakve a radiokarbonové datování určilo, že pochází z počátku 6. století př. n. l.
Taylorův tým dále zjistil, že Irtyersenu skutečně trpěla nádorem vaječníků, který však pravděpodobně nebyl zhoubný. Příčina smrti ležela jinde. Plíce nesly stopy zánětu a byly tam i bakterie tuberkulózy. Přesnější poznatky by měly být zveřejněny v nejbližší době.
Pokud jde o způsob balzamování, Granville měl pravdu jen zčásti. Chemická analýza provedená v Britském muzeu nepotvrdila ani přítomnost asfaltu, ani včelýho vosku. V těle proto mohl být přítomen tzv. mrtvolný vosk, který se vytváří za určitých podmínek přeměnou tělních tuků. V těle Irtyersenu ho mohlo být dost na výrobu několika svíček. Mumie se zřejmě zachovala v dobrém stavu jen shodou okolností, zejména díky prostředí, v němž byla uložena. Původní polohu hrobky ale nikdo nezná. Záhada mrtvé Irtyersenu proto trvá dál.

Opsáno z časopisu 100+1

Na větrné hůrce - Emily Brontë

19. července 2009 v 22:04 | Denisa |  Moje literatura
Na větrné hůrce

Autor: Emily Brontë

Společenské romány

Slavný romantický a dramatický román Emily Brontëové se odehrává v tajuplném prostředí samoty uprostřed mokřin, kam přichází nový nájemce, aby nečekaně prožil strašidelné noční dobrodružství a začal pátrat po osudech nevlídných a drsných obyvatel usedlosti. Objevuje příběh, na jehož počátku stojí nenaplněná láska, cit, jenž jako zhoubný oheň spálil duši a zanechal v ní jenom pustošivou nenávist a celoživotní touhu po pomstě. Heathcliffova neukojitelná krutost po léta ničí životy lidí z usedlosti, pak ale láska, kterou nelze řídit rozumem, znovu zasáhne do osudů hlavních hrdinů.

Jana Eyrová - Charlotte Brontë

19. července 2009 v 21:48 | Denisa |  Moje literatura
Jana Eyrová
Autor: Charlotte Brontë
Společenské romány
Jana nepoznala rodičovskou lásku, krutí příbuzní ji umístili do sirotčince. Tam dívka žila v nuzných podmínkách, ale získala vzdělání. Jakmile dostane práci vychovatelky na panství pana Rochestra, svitne jí naděje na lepší život. Majitel působí sice jako nerudný a zatrpklý, ale vyučovat malou Adélku Janu baví, proto se rozhodne zůstat. Jenže dům skrývá mnohá tajemství a hrozby. Podivné rány, zoufalé výkřiky a strašidelný smích, které Jana v noci slýchá, rozhodně nejsou jen výplody fantazie.