Listopad 2010

Hadrianova vila

15. listopadu 2010 v 21:43 | Denisa |  Nejvýznamnější archeologické objevy
Handrianova vila
Hadrianova vila
Rozvaliny stavebního komplexu se ve středověku ocitly v centru pozornosti umělců a humanistů. Jedním z nich byl Flavio Biondo, který v něm jako první rozpoznal rezidenci císaře Hadriana. Vila byla odkryta v době renesance, a to zejména zásluhou vykopávek vedených v polovině 16. století Pirrem Ligoriem, kerý se - jako mnozí tehdejší architekti i architekti z pozdějších staletí - nechal inspirovat originálními stavbami vily. Prostřednictvím kreseb a rytin se rychle rozšířil věhlas lokality, což ovšem současně neodvolatelně vedlo k jejímu systematickému plenění. V 18. století se Hadrianova vila, protože různorodost a hodnota jejích uměleckých děl představovaly mimořádné lákadlo, stala se jednou ze zastávek "velké okružní cesty po památkách".
Oslnivá vojenská kariéra Publia Aelia Hadriana (Hispánie, 76 n. l.) ve službách císaře Traiana vedla k tomu, že po něm Hadrianus v roce 117 n. l. zdědil funkci. Pro Hadrianovo panování byly přízračné dlouhé cesty. Správa provincií a zejména vlastní zvědavost ho přiměly navšívit Asii, Afriku i Řecko.
Římský lid ho neměl v oblibě, zato se mu dotalo poct od Řeků za úsilí vynaložené při obnově Athén. V Hadrianových počinech se odráží jeho mnohostranná osobnost, estetické cítění, vnímavost básníka a malíře i zkušenosti architekta a stratéga.
Složitost stavebního projektu vily způsobila, že se výstavba stále protahovala a ještě v jejím průběhu docházelo ke změnám a úpravám. Nejnovější studie se přiklánějí k pouhým dvěma stavebním fázím: ta první, zásadnější, probíhala v letech 118-125 n. l., ta druhá začala v roce 126 n. l. a vyznačovala se zejména dokončovacími pracemi na některých stavbách.
Přestože po Hadrianově smrti (138 n. l. ) nebyla vila pravděpodobně příliš využívána, udržela si značnou část následujícího století postavení císařské državy. Nasvědčuje tomu výskyt několika značek na cihlách a soch z antoninské a severovské doby.
Hadrianova vila, pokládaná za jednu z nejvýznamnějších památek řecko-římského světa, zaujímá rozlehlou plochu 120 hektarů na úpatí Tiburských hor. V projektu Handrianus zúročil své schopnosti architekta, jakož i zkušenosti a vytříbený estetický vkus jejichž nabyl na svých cestách. Rozlehlý kompex vycházel vstříc potřebě poskytnout přístřeší celému císařskému dvoru včetně hostů a obslužného personálu.
K jádru císařského paláce, do nějž byla vtělena již dříve zbudovaná vila z republikánského období je nutno přičíst takzvaný Zimní palác, stadion-nymfeum a Budovu se třemi exedrami, které všechny patří k oficiální rezidenci.
Jako zlaté náměstí bývá označován komplex, jehož interpretace je dodnes nejednoznačná. Člení se na několik prostor, ústřední zahradu, nádrže a velký peristyl s pilastry, v průběhu let se právě zde nalezl největší počet soch a prvků architektonické výbavy.
Naopak snadno lze rozpoznat tři lázeňské budovy. Nejstarší jsou lázně s Heliocaminem, tedy prostorem vyhrazeným pro sluneční lázně, dodnes se má za to, že působivý kruhový sál zastřešený kupolí s otvorem uprostřed sloužil pravděpodobněji jako sudatio.
Pro tělesnou aktivitu byla vyhrazena Poikilé, monumentální čtyřřadá kolonáda s bazénem uprostřed. Z Poikilé se po schodech stoupalo do Síně filosofů, velké síně s apsidou, kde se pravděpodobně odehrávala oficiální setkání a k mořskému divadlu. Kruhovou zeď lemuje na vnitřní straně sloupořadí shlížející se ve vodním prstenci, jenž obklopuje umělý ostrůvek, srdce celé stavby.
Nedaleko se nachází nymfeum s drobným Venušiným chrámem s kruhovým půdorysem a dórskými sloupy. Kanapós byl tak nazván podle stejnomenného města v nilské deltě, které bylo spojeno průplavem s Alexandrií. Efektní celek s velkou vodní nádrží obklopenou konstrukcemi, z nichž se dochovaly sloupy a karyatidy, je ukončený Serapeiem, působivým nymfeem v podobě exedry, jde o věrnou kopii Serapidova chrámu z města na Nilu.